Článek
Sedíte s rodinou u večeře v malé indické vesnici. Vůně čočkové polévky se mísí s hlasitým smíchem, v dálce štěká pes a sousedé na dvoře hrají karty. Vaše sestra vyšívá, matka klade placky čapátí na horkou plotnu a vy si představujete, že zítra v obchodě potkáte tu dívku, která se vám tolik líbí. A teď si představte, že o dva dny později je všechno pryč. Dům v plamenech. Sestra znásilněná a zabitá. Matka bez ruky. Sousedi – ti, co vás zvali na čaj – vám přejí smrt. A vy utíkáte. Jen s tím, co máte na sobě. Už nikdy se nevrátíte.
Tak vypadalo léto roku 1947 pro miliony lidí, když Británie opustila Indii a svět se změnil jedním tahem pera.
Rozdělení Indie a vznik nového státu Pákistán nebyly jen geopolitickým aktem. Byly to dny, týdny a měsíce pekla, jaké si ani historie nedokázala představit. Mezi srpnem a prosincem toho roku přišlo o život až dva miliony lidí. Ale za tímto číslem jsou konkrétní tváře, vzpomínky a bolest, která přežila desetiletí.
Dívka z vlaku duchů
Ten vlak měl být symbolem naděje. Vyrážel z Lahore plný muslimských rodin mířících do nového domova — Pákistánu. Mnozí v něm seděli poprvé v životě, drželi v rukou kufříky, v nichž byla celá jejich minulost: fotografie, modlitební korálky, dětské hračky. Uvnitř vlaku se zpívalo, ženy brebentily, děti se smály.
Když vlak dorazil do Amritsaru, bylo ticho. Průvodčí, který ho vítal, později řekl, že cítil pach krve dřív, než otevřel dveře. Všichni byli mrtví. Všichni. Někteří měli otevřené oči, jako by ani nestačili pochopit, co se děje. Na podlaze, mezi těly, našli dívku. Měla asi dvanáct let. Oči vytřeštěné, tvář bledou, a jazyk — useknutý. Nikdy už nepromluvila. Nevědělo se, odkud je, jak se jmenuje, ani ke komu patřila. V uprchlickém táboře jí říkali „dívka z vlaku duchů“. Její mlčení bylo výmluvnější než všechna svědectví.
Zareena a noc v Patiale
Zareena Parveen si ten večer pamatovala do posledního detailu. Bylo horko, bezvětří a v ulici štěkal pes víc než obvykle. Její matka vařila rýži a otec zrovna připevňoval kovové kování na dveře, „pro jistotu“. V rádiu zazněla zpráva o rozdělení — a lidé v jejich čtvrti začali zavírat okna a tiše zamykat dveře.
O půlnoci se ozval první výkřik. Zareena utekla do rohu místnosti. Zvenčí se ozývaly rány, nadávky, zpěv a jásot. Matka jí vtiskla do ruky amulet s veršem z Koránu. „Běž, dítě. Nezastavuj se. A neotáčej se,“ šeptla. Zareena běžela.
Když se za úsvitu opatrně vrátila — dům byl ohořelý. Vstoupila do kuchyně, kde ještě před pár hodinami vařila rýže. Na zemi byl jen popel a krev. A na zdi, vyrytým hřebíkem, slovo: „Zůstaň tam, kde tě nikdo nepozná.“ Od té doby ho měla vytetované do duše.
Svatební vlak, který nikdy nedorazil
Rahul byl vysoký, pohledný muž ze severní Indie. Pracoval jako učitel, psal básně a miloval dívku, kterou znal jen z dopisů — Ayeshu z Lahore. Jejich rodiče domluvili sňatek těsně před rozdělením. Obě rodiny věřily, že láska je silnější než politika.
V den svatby se Rahul vydal s celou rodinou na nádraží. Nesl kytici z jasmínu, jeho sestry zpívaly svatební písně a matka připravila sladkosti. Vlak měl dorazit v 10:15. Dorazil v 11:40. Byly v něm jen kufry. A mezi nimi – krvaví potřísněný šátek. Jasmín mu vypadl z ruky. Od toho dne nosil ten šátek na zápěstí. Nikdy se neoženil. A každé ráno, když svítalo, stál na nádraží, jako by ještě pořád čekal.
Krvavá svatyně a mlčící bohové
Chrám v Rawalpindi býval místem klidu. Tiché modlitby, vůně kadidla, zpěvy kněží. Ale v září 1947 se z něj stal úkryt. Více než tři sta hinduistů zde hledalo útočiště před násilím. Věřili, že svatost chrámu je ochrání.
Ale nic nebylo posvátné. Když se útočníci dostali dovnitř, nešetřili nikoho. Jeden z vrahů prý položil ruku na sochu boha Ganéši a pronesl: „Dnes se díváš jinam.“ Ráno se chrám proměnil v tichý masový hrob. Zůstaly jen otisky krve na kamenných zdech. A bohové, kteří mlčeli.
Rozdělení Indie nebylo jen kapitolou v učebnici. Byla to žhavá čára, která přetnula duše, vzpomínky a identity. Každé z těchto svědectví je výkřikem do světa, který zapomíná, že za hranicemi jsou lidé — ne čísla.
A přesto, i v největší temnotě, přežili. Vydali se stavět nový život. Ale jejich oči – a příběhy – si nesly plameny roku 1947. Plameny, které dodnes hoří v každém, kdo si pamatuje.
Použité zdroje:
1. Partition of India | Summary, Cause, Effects, & Significance | Britannica. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Partition-of-India
2. A Demographic Case Study of Forced Migration: The 1947 Partition of India. Dostupné z: https://paa2004.populationassociation.org/papers/41274
3. Stories of Compassion from the 1947 Partition - Khalsa Vox. Dostupné z: https://khalsavox.com/heritage/stories-of-compassion-from-the-1947-partition/
4. Partition of 1947 continues to haunt India, Pakistan. Dostupné z: https://news.stanford.edu/stories/2019/03/partition-1947-continues-haunt-india-pakistan-stanford-scholar-says
