Článek
Byla chladná noc na konci února 1946, když se k bráně výcvikového tábora v Sidi Bel Abbès připlížil vyzáblý muž v obnošeném kabátu. Jeho tvář byla částečně zakrytá šálou, ale jizva od koutku úst ke spánku prozrazovala víc než jakýkoli doklad. Neměl pas, neměl jméno – jen naučenou frázi: „Chci vstoupit.“
Francouzský poddůstojník se na něj ani nepodíval. Místo otázek pokynul dovnitř. V improvizované kanceláři u dřevěného stolu mu dali nové jméno: Lucien Bertaud. Místo narození? Varšava. Národnost? Francouzská. Ověřovat se nebude nic. Podepsal. Obdržel uniformu, bodák a úsměv seržanta, který si všiml jeho pevného postoje.
„Válčil jste?“
„Ano.“
„Kde?“
„V Rusku.“
„Přežil jste – to stačí.“
Takto začal pro mnoho mužů nový život. A pro Francii nová, mlčenlivá kapitola – kdy její slavná Cizinecká legie otevřela náruč i těm, kteří měli stát před soudem dějin.
Služba místo pokání
Po skončení války byly evropské hranice plné válečných zločinců, kteří se potřebovali ztratit. Mezi ruinami Říše zůstávali vojáci bez jednotek, pohlaváři bez velení, věrní Hitlerovi až za hrob – ale bez státu, který by je chránil.
Jedním z jejich nejvýhodnějších úkrytů se stala právě Francouzská cizinecká legie, slavná vojenská formace, jejíž základní pravidlo znělo: minulost neexistuje.
Legie byla vyčerpaná. Po porážce Francie v roce 1940 a následné kolaboraci režimu ve Vichy ztratila kredit. Bojovala za svobodnou Francii, ale v Indočíně, Sýrii, Africe – a ve jménu kolonialismu. Teď však byla potřeba víc než kdy jindy. Koloniální říše se hroutila, rebelie hořely jako stepi a Francie zoufale potřebovala vojáky.
Do výcvikových táborů proudily stovky bezejmenných mužů. Němci, Maďaři, Rumuni, Ukrajinci, Italové. A v jejich očích nebyl hlad, ale zkušenost. Všichni uměli střílet. Všichni uměli poslouchat rozkazy. A někteří z nich uměli i vypalovat vesnice, kopat hromadné hroby nebo hlídat na strážních věžích v Buchenwaldu.
SS pod jinou vlajkou
Po válce vstoupilo do legie podle různých historických odhadů až 30 tisíc Němců – a mezi nimi stovky, možná tisíce bývalých příslušníků jednotek SS. Známý je případ Heinze M., bývalého důstojníka Waffen-SS, který po válce velel četě v Indočíně a zemřel v roce 1952 v Laosu. V kapse mu později našli jeho fotografii v černé uniformě a dopis s podpisem „Heil Hitler“.
V některých případech se noví rekruti chovali brutálněji než jejich francouzští kolegové. Mnozí měli pocit, že bojují dál za stejnou myšlenku – proti komunismu, proti partyzánům, proti chaosu.
V legendární Bitvě u Dien Bien Phu padly stovky Němců, z nichž část měla za sebou minulost, kterou nikdo nikdy neprověřil. Podle dochovaných výpovědí jeden z důstojníků pronesl v zákopech, těsně před smrtí:
„V Berlíně jsme bojovali za vůdce. Tady umíráme za nic. Ale aspoň bojujeme.“
Mlčení jako státní strategie
Francie to věděla. Musela vědět. Po válce byl svět plný uprchlíků, ale vojenská minulost šla těžko skrýt. Přesto legie nevykonávala žádnou skutečnou bezpečnostní prověrku – stačil nový podpis, nový životopis, nový život. Byl to dočasný obchod: „My vás nebudeme soudit – vy za nás budete válčit.“
Veřejné skandály se objevily až v 50. letech. Tisk obvinil legii z ukrývání válečných zločinců, ale vláda to odmítala. Z politických důvodů nebylo možné přiznat, že francouzská armáda stojí i na ramenou těch, kdo by měli viset. „Historie se rozhodla mlčet. Ne kvůli pravdě, ale kvůli klidu,“ napsal později francouzský historik Bernard Guetta.
Konec jednoho mýtu
V roce 1962 skončila alžírská válka a Francie přišla o své kolonie. Legie, dříve nástroj expanze, se stala reliktem minulosti. Přestala být místem, kam unikají stíny minulosti – a začala se modernizovat. Dnes je prestižní složkou francouzských ozbrojených sil a přijímá přísně prověřované kandidáty.
Ale duch oněch let zůstává. Tajemství zakopaných těl, jména napsaná na prknech křížů v džungli, jizvy na tělech mužů, kteří nikdy neřekli, odkud přišli.
Francouzská legie byla a je symbolem statečnosti, disciplíny a tvrdé služby. Ale v jedné temné éře se stala také úkrytem pro ty, kdo měli stát před soudem, nikoli pod praporem republiky.
Možná je to lekce. Možná varování. A možná jen další z příběhů, které se nevyprávějí nahlas. Protože historie má někdy stejnou povahu jako válka – přijme každého, kdo umí střílet, a zapomene na to, proč vlastně střílel.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. CHERRIESWRITER. The French Foreign Legion, the Waffen SS and Vietnam [online]. 2. 6. 2024 [cit. 21. 7. 2025]. Dostupné z: https://cherrieswriter.com/2024/06/02/the-french-foreign-legion-the-waffen-ss-and-vietnam/
2. REDDIT. Connection between SS/other Nazi orgs and the french foreign legion [online]. [cit. 21. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/WarCollege/comments/1d0×lui/connection_between_ssother_nazi_orgs_and_the/
3. MYFRENCHLIFE. The Curious Case of the French Foreign Legion [online]. 12. 6. 2025 [cit. 21. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.myfrenchlife.org/2025/06/12/the-curious-case-of-the-french-foreign-legion/
4. WIKIPEDIA. Devil’s Guard [online]. [cit. 21. 7. 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Devil%27s_Guard
