Článek
„Otevřel zásuvku a vytáhl starou fotografii. Tři chlapci v uniformách Hitlerjugend se dívají do objektivu, na ramenou pušky. Všichni tři se usmívají. ‚Tím prostředním jsem já,‘ říká muž se zlámanými prsty. ‚Bylo mi osm.‘“
Hans, který dnes žije v tichém koutě Bavorska, už není tím usměvavým chlapcem. Jeho vzpomínky jsou roztříštěné jako dlažba poničených měst, v nichž se jako dítě toulal. Otec – velitel SS – zmizel v závěru války. Matku nikdy pořádně nepoznal. Když dorazili Američané, Hansa odvezli do zvláštního zařízení poblíž Drážďan. Zámek Sonnenstein, dříve psychiatrická klinika, se stal přechodným domovem pro „problematické děti nacistického původu“.
Hans nebyl sám. Do podobných zařízení proudily děti z celého poraženého Německa – osiřelé, ztracené, často bez identity. Mnohé z nich byly z projektů Lebensborn, jiným rodiče zahynuli nebo byli zatčeni spojenci pro podezření z válečných zločinů. Tato „vysoce riziková“ kategorie dětí byla označena zvláštními kódy. Nešlo jen o děti. Šlo o genetické otisky nacistické minulosti.
Lebensborn: děti stvořené pro budoucí říši
Program Lebensborn vznikl roku 1935 jako součást rasové politiky Třetí říše. Jeho cílem bylo podpořit „čisté germánské“ mateřství. Ženy byly vybírány podle přísných fyzických i psychologických kritérií a spojovány s muži z jednotek SS, aby vytvořily „novou elitu“ – generaci, která měla nést vůdcovy ideály dál.
Po válce se existence těchto dětí stala břemenem. Nové úřady – především americká a britská správa – čelily otázce: co s nimi? Jednou možností bylo je začlenit do běžných sirotčinců. Ale u dětí s přímou vazbou na vysoké nacistické představitele panovala obava z hluboké ideologické indoktrinace, která by mohla v budoucnu ohrozit demokracii.
Některé děti byly podrobeny důkladnému psychologickému sledování. Získané informace měly napomoci pochopit, jak hluboko nacistická ideologie zakořenila v dětském vědomí – a jak se jí dá zabránit v přenosu na další generaci.
Děti jako pokusná pole
Psychologové a psychiatři spojeneckých armád zkoumali projevy chování, reakce na autority, schopnost empatie. Děti byly dotazovány na rodinu, válku, židovské sousedy. Byly vedeny k přemýšlení nad „vlastní vinou“ a měly si osvojit nové morální postoje.
V některých případech bylo testováno, zda lze jejich postoje ovlivnit změnou prostředí – například byly umisťovány do rodin, které samy válkou trpěly. Šlo o pokus vyvolat empatii skrze kontakt se zraněním druhého.
Vedle psychologického sledování se zvažovalo i podávání sedativ a antipsychotik – zejména u dětí, které prokazovaly zvýšenou agresivitu nebo nespavost. Nešlo však o systematické experimenty, jak později tvrdila senzacechtivá média, ale spíše o ad hoc reakce na konkrétní případy. Nicméně etická pravidla byla nejasná a děti neměly možnost odporu ani informovaného souhlasu.
Ztracené identity, zapečetěné spisy
V 50. letech byly mnohé z těchto dětí adoptovány, často bez znalosti vlastního původu. Úřady záměrně měnily jména, mazaly stopy, ničily dokumenty. Důvody byly různé – ochrana dítěte, obava z pomsty nebo potřeba „vyčistit“ minulost.
Teprve v 80. a 90. letech, když začaly staré archivy zpřístupňovat informace, některé z těchto dětí – tehdy už dospělí lidé – začaly odhalovat pravdu. Zjistily, že jejich rodiče byli kati, že jejich zrození bylo součástí eugenického plánu, že vyrůstaly pod dohledem spojeneckých psychologů jako „děti vlků“.
Jedna žena z Norska popsala svůj život jako „ticho v křiku dějin“. Nikdy neznala svou matku. Když po letech pátrání zjistila, že byla výsledkem programu Lebensborn, zhroutila se. „Byla jsem jen projekt. A když válka skončila, svět na mě zapomněl.“
Vina, která nepatří jim
Otázka kolektivní viny visela nad poválečným Německem jako těžký mrak. Ale co s dětmi? Lze se narodit s vinou? Jsou geny nositeli fanatismu? A pokud ne, proč se jich tolik lidí bálo?
Děti nacistů – zejména těch z řad SS – nesly stigma, o které nikdy nežádaly. Mnohé trpěly celý život traumaty, identity krizí, psychickými problémy. Některé se nikdy nedozvěděly pravdu. Jiné ji poznaly a nedokázaly ji unést.
Werwolf nebyla jen fiktivní jednotka pro partyzánskou válku v týlu nepřítele. Werwolf se stal symbolem dětí, které zůstaly po pádu říše. Dětí, které se narodily z ideologie, ale samy ideologií nebyly. Když na ně svět pohlížel s obavou, stávaly se tím, čeho se ostatní báli – vykořeněné, mlčící, hledající.
Epilog
Dnes žijí poslední z těchto dětí – teď už staří lidé – roztroušeni po Německu, Norsku, Rakousku, Francii. Někteří z nich mlčeli celý život. Jiní se rozhodli promluvit. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří dnes znovu věří v čistotu krve, v sílu národa, v nadřazenost.
Jejich příběhy jsou mementem. Nejsou vinni. Ale nesli vinu, která nepatřila jim. A v tom spočívá jejich skutečný tragický osud.
Zůstaly jim vzpomínky – nejasné, často zkreslené. Fotografie, jejichž smysl pochopili až po desetiletích. A občas stará uniforma, pečlivě složená na dně truhly, jako důkaz, že jejich život nikdy nezačal jako dětský sen, ale jako dědictví zlomeného světa.
Seznam použitých zdrojů:
1. United States Holocaust Memorial Museum. Lebensborn Program [online]. Washington, D.C.: United States Holocaust Memorial Museum, [cit. 2025-06-29]. Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/lebensborn-program
2. Scientific American. KRATZER, Anne. Harsh Nazi Parenting Guidelines May Still Affect German Children of Today [online]. New York: Scientific American, 2018 [cit. 2025-06-29]. Dostupné z: https://www.scientificamerican.com/article/harsh-nazi-parenting-guidelines-may-still-affect-german-children-of-today1/
3. Arolsen Archives. 85 years of Lebensborn [online]. Bad Arolsen: Arolsen Archives, 2023 [cit. 2025-06-29]. Dostupné z: https://arolsen-archives.org/en/news/85-years-of-lebensborn/
4. University of Cincinnati. FOGS Journal. Children of the Lebensborn: the Search for Identity in Selected Literary Representations [online]. Cincinnati: University of Cincinnati, [cit. 2025-06-29]. Dostupné z: https://journals.uc.edu/index.php/fogs/article/view/541/496
