Článek
Anara se probudila za svítání. Vlhkost tropické noci se ještě nestihla zvednout a těžký vzduch byl nasáklý pachem spáleného dřeva a potu. Ležela na zemi, na rohoži spletené z palmových listů, jejíž drsné okraje jí za noc rozedřely kůži na bedrech. Za stěnami chatrné chýše se ozývalo bzučení hmyzu a vzdálené dusání kroků – plantážní dozorce už obcházel ubytovny. Když slyšela cinkání kovových spon na jeho holi, sevřel se jí žaludek. Měla sotva pár minut, aby vyběhla ven, než přijde trest.
Dítě vedle ní, její syn, jenž se narodil těsně po „zrušení otroctví“, spalo ještě klidně. Netušilo, že je svobodné jen podle papíru. Anara si přejela rukou přes zpocené čelo. Jizvy na jejích zápěstích jí připomínaly, že pouta sice zmizela, ale řetězy zůstaly – neviditelné, ale stejně pevné.
Včera, při práci v řadách cukrové třtiny, ji dozorce udeřil dřevěnou holí přes záda, protože zpomalila. Bolelo to jinak než dřív – ne kvůli ráně, ale kvůli tomu, že jí přitom řekl: „Ty nejsi otrok, jsi svobodná. Tak se chovej jako svobodná.“
Chtěla křičet. Chtěla se ptát, co znamená svoboda, když nemůže odejít, když má přidělené místo, práci i potraviny, když její každodenní realita je horší než peklo.
Z proutěného košíku vzala kousek rýže – jedinou odměnu za včerejší dvanáctihodinovou směnu. Nasypala ho do hliněné misky, přidala trochu vody a doufala, že to dítěti bude chutnat. Sama si nevezme. Dnes je pátek – a v pátek se někdy rozdává mouka.
Zvedla se pomalu. Cítila, jak se jí podlomila kolena. Ale musela jít. Ne kvůli sobě. Kvůli dítěti. Kvůli vzpomínce na svou matku, která zemřela právě v roce 1835, první den „svobody“, kdy dozorce nepochopil, proč se vůbec opovážila zůstat ležet – a udeřil ji tak silně, že už nevstala.
Anara neměla slova pro to, co cítila. Neuměla psát, nikdy se nenaučila číst. Ale ve svém těle nesla kroniku doby, kterou svět označoval za „osvobozenou“. Věděla, že pokud někdo přežije a bude vyprávět, musí začít tím, co prožila dnes ráno – když svítání nepřineslo naději, jen opakování téhož. A že skutečná svoboda není v tom, co řeknou páni, ale v možnosti jednou odejít beze strachu.
Ale dnes ještě ne. Dnes musí zase na pole.
Zákon, který změnil slova – ale ne realitu
Rok 1835 měl být historickým mezníkem. Britská vláda slavnostně oznámila zrušení otroctví ve všech svých koloniích. Mauricius, ostrovní klenot Indického oceánu, se stal jedním z těchto „osvobozených“ území. Podle všech oficiálních zpráv byli lidé jako Anara náhle svobodní.
Ale realita byla pokrytecká.
Aby nedošlo k ekonomickému kolapsu cukrovarnického průmyslu, zavedla britská správa nový model pracovních vztahů: „apprenticeship system“ – tedy učňovství. Namísto svobody přišel nový druh otroctví, který měl poskytnout „výchovu ke svobodě“. Bývalí otroci tak byli povinni dalších šest let pracovat u svých bývalých pánů, a to často bez mzdy, pod hrozbou trestu, se stejnými omezeními pohybu, jaká znali z dob otroctví.
Byl to trik. Podvod. Otroctví bylo přejmenováno, nikoli zrušeno.
Statistiky, které mluví jasně
Na Mauriciu žilo v roce 1835 více než 60 000 zotročených Afričanů. Většina z nich přešla přímo do nového systému „učňovství“. Nevolili si své zaměstnavatele. Nemohli odejít. Neměli nárok na mzdu. Dostávali jen minimální příděly jídla a oblečení. Práce šest dní v týdnu, často přes dvanáct hodin denně. A pokud se někdo odvážil vzdorovat, čelil bití, veřejnému ponížení nebo věznění.
Mnohé ženy, jako Anara, byly navíc sexuálně zneužívány. Těhotenství neznamenalo výjimku z práce. Děti se rodily na polích a umíraly bez jména. A přesto – v britských archivech se tento systém označoval jako „civilizační opatření“.
O tom, kolik lidí přišlo během těchto let o život, kolik jich bylo zmrzačeno, znásilněno nebo zlomilo své duše v tichu cukrových polí, se nikdo přesně nedozví. Statistické přehledy sice existují, ale lidská bolest v kolonkách nebývá.
Když skončili Afričané, přišli Indové
Po roce 1839 bylo učňovství zrušeno. Britská vláda potřebovala najít novou formu „legálního“ otroctví – a našla ji v systému smluvní práce. Ostrov Mauricius se stal jedním z hlavních cílových míst pro indické dělníky, kteří byli verbováni pod příslibem dobře placené práce.
Realita však byla opět odlišná. Indičtí „indentured labourers“ se ocitli v systému téměř totožném s tím, co znali Afričané před nimi. Smlouvy byly psány v angličtině, které často nerozuměli. Museli sloužit pět až deset let na plantážích, bez možnosti návratu domů bez souhlasu úřadů. Pracovali ve stejných podmínkách, jedli stejnou rýži, čelili stejným trestům.
Rozdíl byl jen v tom, že tento nový systém už nebyl nazýván otroctvím. Britská administrativa ho označovala za „moderní ekonomickou migraci“. Ale migrace, která neumožňuje návrat, nemá nic společného se svobodou.
Mlčení, které přetrvalo
Dnes je Mauricius turistickým rájem. Luxusní resorty, bělostné pláže, koktejly pod palmami. Oficiální historie ostrova hovoří o harmonii, multikulturním soužití a pokroku. Ale pod touhle lesklou fasádou stále leží příběhy, které nebyly vyslyšeny.
Potomci zotročených Afričanů – tzv. Kreolové – žijí často v chudinských čtvrtích s minimálním vlivem na veřejné dění. Indická většina, jejíž předci rovněž trpěli pod koloniálním jhem, převzala ekonomickou a politickou moc. A potomci bělochů, někdejších pánů, vlastní i dnes rozsáhlé pozemky, cukrovary, banky.
Školní osnovy o otroctví mlčí. V muzeích je prostor věnovaný této části dějin minimální. Není to jen zapomenutí – je to aktivní potlačení paměti. Důkaz toho, že dějiny nepíše bolest, ale vítězové.
Mauricius je dnes označován za příklad úspěšného postkoloniálního státu. Ale není možné mluvit o úspěchu bez pravdy. Otroctví nezmizelo v roce 1835. Jen se skrylo pod jiná slova: učňovství, smluvní práce, opatření, pokrok.
Anara a tisíce dalších jako ona byly obětováni ekonomickému systému, který hodnotil cukr výš než lidský život. A dokud si nebudeme schopni přiznat, že svoboda není slovo, ale čin – budeme dál opakovat tytéž chyby. V jiných formách, s jinými jmény, ale se stejnou bolestí.
Mauricius může být ráj. Ale nejprve musí pohřbít své kostlivce. A vyslovit jména těch, kterým bylo řečeno, že jsou svobodní – zatímco zůstali spoutáni.
Seznam použitých zdrojů:
1. HAINES, Julia Jong. Mauritian indentured labour and plantation household archaeology. Azania: Archaeological Research in Africa [online]. 2020, 55(4), s. 509–527 [cit. 2025‑06‑27]. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/0067270X.2020.1841966
2. L'EXPRESS. Slavery and indenture. Replacing a system or perpetuating it? lexpress.mu [online]. 2019 [cit. 2025-06-27]. Dostupné z: https://lexpress.mu/node/346520
3. SOTHEBY’S INTERNATIONAL REALTY. Arrival of the Indentured Laborers: A Mauritian Story. Reside Magazine [online]. 2021-10-28 [cit. 2025-06-27]. Dostupné z: https://www.sothebysrealty.mu/reside-magazine/culture-corner-arrival-of-the-indentured-laborers-a-mauritian-story/
