Článek
Lovozerské hory – drsné, nehostinné a téměř liduprázdné – se rozkládají v srdci Koly, za polárním kruhem. V lednu se tam den mění v šero a vítr z Barentsova moře se prohání údolími jako by byl živý. Právě tam se 23. ledna 1973 vydala skupina deseti turistů z Leningradu. Všichni byli mladí, zoceleni arktickým mrazem, členové turistického klubu Leningradského institutu tělesné kultury.
Vedl je třicetiletý Michail Kuzněcov, zkušený instruktor s pověstí klidného a zodpovědného vůdce. Spolu s ním byly ve výpravě tři ženy a šest mužů, kteří už měli za sebou vícedenní pochody i ve čtyřicetistupňových mrazech.
Cílem byla zimní trasa z osady Revda přes Lovozerské hory a průsmyk Chivruay. Osm desítek kilometrů neznělo pro zkušené polární turisty hrozivě. Byla to výzva – ne nebezpečí.
27. ledna ráno opustili Revdu, zapsali se do výchozí knihy turistů a vydali se na severovýchod. Večer odeslali krátkou radiovou zprávu:
„Všechno v pořádku. Pokračujeme na sever.“
Nikdo netušil, že je to poslední zpráva, kterou od nich svět uslyší.
Když se hory odmlčí
Když se skupina nevrátila podle plánu, byla 31. ledna nahlášena jako pohřešovaná. O tři dny později se rozběhlo rozsáhlé pátrání – do akce vyrazili dobrovolníci, armáda i místní pastevci sobů.
Teploty se pohybovaly kolem -30 °C, vítr dosahoval síly vichřice a sníh pokrýval celé údolí Chivruay až po stehna.
Stan našli pátrači 6. února na svahu hory Angvundaschorr, v nadmořské výšce kolem 800 metrů. Látka stanu byla rozříznutá zevnitř a kolem ležely rozházené věci – vařič, jídlo, batohy, oblečení. Nikdo by dobrovolně neopustil tábor v takovém mrazu nalehko.
O několik desítek metrů dál objevili první těla. Dva muži – Alexandr Nesterov a Viktor Tkachuk – leželi poblíž stanu, bosí, v lehkém oděvu. Dalších pět těl bylo roztroušeno níže po svahu, zmrzlých v křečovitých pozicích. Tři z nich, včetně Kuzněcova, leželi až v údolí, zčásti zasypaní sněhem.
Všichni zemřeli na podchlazení. Nebyly nalezeny žádné známky boje, ale na několika tělech byly zjištěny drobné popáleniny a oranžové zbarvení kůže.
Při ohledání stanu si vyšetřovatelé všimli zvláštního jemného prachu na sněhu – lehce oranžového odstínu. Vzorky byly odebrány, ale výsledky analýz nebyly nikdy zveřejněny.
„Vypadalo to, jako by z něčeho prchali. Ale z čeho?“
zapsal si jeden z členů pátrací skupiny do svého deníku. Tyto záznamy byly dlouho nepřístupné veřejnosti.
Mlčení a utajení
Vyšetřování vedl vojenský prokurátor Murmanské oblasti. Oficiální zpráva uvedla:
„Příčina smrti – podchlazení způsobené nepříznivými povětrnostními podmínkami.“
Zbytek spisu byl označen jako „tajné“.
Sovětský tisk o události neinformoval. Příbuzní obětí nesměli mluvit s médii a dokumentace byla uložena do vojenského archivu. Zprávy o popáleninách či oranžovém prachu se objevily až po roce 1991, kdy část materiálů unikla na veřejnost.
Místní obyvatelé z Lovozera tvrdili, že v noci, kdy výprava zmizela, viděli zvláštní světla na obloze – modravě bílé, pohybující se pomalu nad horským hřebenem. Jiní mluvili o zvuku připomínajícím vzdálený výbuch.
Oficiálně nebylo v oblasti hlášeno žádné vojenské cvičení. A přesto existují záznamy o tom, že poblíž průsmyku působila tajná radiolokační stanice sovětského letectva a že v té době probíhaly atmosférické testy související s ionosférickým výzkumem.
Ozvěna Djatlovovy výpravy
Když se informace o tragédii rozšířily mezi turisty v Leningradu, mnozí okamžitě připomněli Djatlovův průsmyk z roku 1959.
Podobnosti byly až znepokojivé:
– rozříznutý stan zevnitř,
– těla rozptýlená po svahu,
– bosé nohy,
– popáleniny,
– oranžový nádech pokožky,
– svědectví o světlech na obloze.
Obě skupiny tvořili zkušení turisté, obě zahynuly v mrazu bez známek násilí, obě tragédie byly po letech označeny za „nehodu“.
Jako by se stejný vzorec opakoval — tentokrát o čtrnáct let později a třista kilometrů dál, na severním okraji Sovětského svazu.
Katabatický vítr – nebo něco jiného?
Vysvětlení tragédie se i po desetiletích rozcházejí. Jedna z nejčastěji uváděných hypotéz mluví o katabatickém větru – prudkém pádu studeného vzduchu z horských svahů, který dokáže během okamžiku zničit stan, přetrhat lana a vydávat zvuky připomínající hukot laviny.
Pokud se takový vítr skutečně přehnal údolím Chivruay, mohl vyvolat paniku. Turisté si mohli myslet, že se na ně řítí masa sněhu, rozřízli stan a prchli ven – do mrazu hluboko pod minus třicet, kde jim během několika minut ztuhly ruce i dech.
Jenže i tato teorie má slabiny. Na svahu se nenašly stopy po lavině ani známky většího sesuvu sněhu. Těla ležela v různých směrech, některá zčásti svlečená, jiná s popáleninami – jako by se někdo v zoufalství pokusil rozdělat oheň nebo zapálit vařič.
Nevysvětlený zůstává i jemný oranžový prach nalezený kolem stanu. Mohlo jít o zbytky paliva či oxidačních látek z vojenských pokusů, které tehdy na severu Murmanské oblasti probíhaly. Ale oficiální dokumenty mlčí.
Mlčení hor
Lovozerské hory jsou dodnes považovány za místo, kde se svět živých a mrtvých prolíná. Sámové je nazývají Luovve-vara, „Hora duchů“. Jejich mýty vyprávějí že tam sídlí božstva, která chrání kraj před cizinci a trestají ty, kdo naruší jejich klid.
Možná to byla náhoda. Možná příroda.
A možná v sobě tundra nese víc tajemství, než vědci přiznávají.
Tragédie na Chivruay se nikdy nestala součástí oficiálních dějin Sovětského svazu. Byla umlčena, zapomenuta, stejně jako mnohé jiné stíny studené války.
Ale mezi horaly, mezi lovci a turisty, žije dál.
Připomíná, že i v době, kdy člověk dobýval vesmír, zůstával bezmocný tváří v tvář silám, které nedokáže pochopit.
A že některé hory nechtějí, aby se na ně chodilo.
Seznam použitých zdrojů:
1. The 1973 Chivruay Pass Mystery: What Really Happened to the 10 Skiers Who Died in the Soviet Arctic [online]. ExplorersWeb, 27. 10. 2025 [cit. 2025-11-09]. Dostupné z: https://explorersweb.com/10-skiers-dead-the-1973-chivruay-pass-incident/
2. 10 Skiers Dead: The 1973 Chivruay Pass Incident [online]. Yahoo News, 27. 10. 2025 [cit. 2025-11-09]. Dostupné z: https://www.yahoo.com/news/articles/10-skiers-dead-1973-chivruay-121703614.html
3. Chivruay Pass incident [online]. DyatlovPass.com, 29. 3. 2020 [cit. 2025-11-09]. Dostupné z: https://dyatlovpass.com/chivruay-incident-4
4. Chivruay incident by Borzenkov [online]. DyatlovPass.com, 14. 4. 2018 [cit. 2025-11-09]. Dostupné z: https://dyatlovpass.com/chivruay-incident-2
