Článek
Ještě před několika okamžiky klidně stáli. Admirálové, generálové, konstruktéři i filmový štáb pozorovali podivný stroj, který odpočíval na písku anglické pláže. Všichni věděli, že jsou svědky přísně tajné zkoušky. Pokud se experiment podaří, může změnit průběh největší války v dějinách. Očekávání byla obrovská. Británie hledala jakoukoliv výhodu, která by usnadnila budoucí invazi do okupované Evropy a právě tento zvláštní vynález měl být jednou z odpovědí.
Pak zazněl povel k odpalu.
Desítky raket vyšlehly současně jasné plameny. Obrovská dřevěná kola se prudce roztočila a několikatunový kolos vyrazil vpřed. Písek létal do stran a stroj se během několika sekund rozjel rychlostí, která přihlížející ohromila. Na okamžik se zdálo, že britští inženýři skutečně dokázali nemožné.
Jenže fyzikální zákony bývají nemilosrdné.
Ozvala se rána. Jedna z raket se utrhla. Vzápětí další. Mohutná konstrukce se náhle odchýlila ze svého směru a místo k připravenému cíli zamířila přímo ke skupině důstojníků. Admirálové i generálové prchali po pláži před strojem, který měl za několik měsíců útočit na německé bunkry.
Britská armáda chtěla vytvořit zbraň budoucnosti.
A vznikla legenda jménem Great Panjandrum.
The Great Panjandrum při zkouškách na pláži Westward Ho!
Evropa čekala na největší invazi v dějinách
Na začátku roku 1943 bylo stále zřejmější, že nacistické Německo nebude možné porazit pouze bombardováním nebo boji na východní frontě. Sovětský svaz sice po vítězství u Stalingradu převzal strategickou iniciativu, přesto Josif Stalin naléhal na Spojence, aby otevřeli druhou frontu v západní Evropě. Britský premiér Winston Churchill i americký prezident Franklin D. Roosevelt si uvědomovali, že rozhodující střet se nevyhnutelně odehraje na pobřeží.
Němci si tuto skutečnost uvědomovali stejně dobře.
Adolf Hitler proto již v roce 1942 nařídil vybudovat Atlantický val. Šlo o jednu z nejrozsáhlejších obranných staveb, jaké byly kdy vytvořeny. Táhl se od severního pobřeží Norska až k Biskajskému zálivu a měřil téměř pět tisíc kilometrů. Na jeho výstavbě pracovaly statisíce dělníků i nuceně nasazených civilistů. Do pobřeží byly zapuštěny tisíce železobetonových bunkrů a dělostřeleckých postavení. Pobřeží pokrývaly miliony min, stovky kilometrů ostnatého drátu a desetitisíce překážek určených k zastavení vyloďovacích člunů i tanků.
Když byl na konci roku 1943 pověřen obranou pobřeží polní maršál Erwin Rommel, začal opevnění ještě výrazně posilovat. Byl přesvědčen, že invaze musí být zastavena přímo na plážích. Pokud by se Spojencům podařilo vytvořit předmostí, Německo by podle jeho názoru válku nakonec prohrálo. Rommel proto nechal budovat další betonové překážky, zaplavovat nízko položené oblasti a rozmísťovat miny a zátarasy v takovém množství, že jim vojáci začali přezdívat Rommelova zahrada.
Spojenečtí plánovači dobře věděli, co je čeká. Každá minuta zdržení na otevřené pláži mohla znamenat stovky mrtvých. Tanky se mohly zastavit o protitankové zátarasy a ženisté by museli pod palbou odstraňovat miny. Právě proto začalo britské velení hledat řešení, která by ještě několik let před válkou působila jako výplod šílené mysli.
Továrna na neobvyklé nápady
Jednou z nejpozoruhodnějších institucí britského válečného výzkumu byla organizace Directorate of Miscellaneous Weapons Development. Už samotný název napovídal, že jejím úkolem nebylo zdokonalovat běžné zbraně, ale hledat zcela nové cesty. Pracovali zde námořní důstojníci, fyzici, inženýři, chemici i lidé, kteří by se za normálních okolností s armádou nikdy nesetkali.
Právě odsud pocházely některé opravdu odvážné projekty. Vznikaly zde výbušné motorové čluny, speciální miny, experimentální plovoucí zařízení i další konstrukce, které měly nepřítele překvapit. Ne všechny byly úspěšné, některé se však později osvědčily při skutečných bojových operacích.
Mezi zaměstnanci organizace působil také letecký inženýr Nevil Shute Norway. Ve světě literatury se později proslavil pod jménem Nevil Shute a stal se autorem románů, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Během války však řešil zcela jiné problémy. Jeho úkolem bylo pomoci vytvořit prostředek, který by umožnil prorazit i nejsilnější německé opevnění.
Právě zde se zrodila myšlenka Great Panjandrum.
Nápad, který vypadal geniálně
Princip byl překvapivě jednoduchý. Když nelze dopravit velkou nálož k bunkru běžným způsobem, musí se k němu dostat sama.
Konstruktéři proto navrhli zařízení tvořené dvěma obrovskými dřevěnými koly o průměru přibližně tří metrů. Mezi nimi se nacházel robustní ocelový válec, do něhož měla být při bojovém nasazení umístěna nálož o hmotnosti dvou tun. Po obvodu obou kol bylo rozmístěno sedmdesát raketových motorů využívajících kordit, britskou bezdýmnou hnací směs. Po jejich současném zažehnutí měl vzniknout dostatečný tah, aby se celý stroj rozjel rychlostí přesahující sto kilometrů za hodinu.
Teorie byla lákavá. Raketový obr měl vyletět z výsadkového člunu, rozjet se přes pláž, přeskakovat menší překážky, prorazit ostnatý drát, projet minovým polem, narazit do betonové stěny a obrovskou explozí vytvořit průlom, kterým by mohly proniknout tanky i pěchota.
Na papíře všechno krásně fungovalo.
Matematické výpočty ukazovaly, že při rovnoměrném tahu všech raket se zařízení bude pohybovat překvapivě stabilně. Konstruktéři věřili, že našli řešení, které by mohlo zachránit tisíce vojáků během prvních hodin invaze.
Realita však bývá často mnohem složitější než matematické výpočty.
První varování
První prototypy se začaly testovat na britských plážích. Už během úvodních zkoušek se ukázalo, že největším nepřítelem projektu budou zdánlivě nepatrné rozdíly mezi jednotlivými raketami.
Stačilo, aby jedna z nich hořela o zlomek sekundy kratší dobu než ostatní nebo aby poskytovala nepatrně menší tah. Rovnováha se okamžitě narušila. Jedno kolo se otáčelo rychleji než druhé a několikatunový kolos začal zatáčet. Čím vyšší byla jeho rychlost, tím prudší změna směru následovala.
Inženýři se odmítali vzdát. Přesouvali rakety, měnili jejich počet, zesilovali uchycení i celou konstrukci. Po každé úpravě následovala další zkouška a s ní i nová naděje, že tentokrát už bude vše fungovat podle plánu.
Nikdo z nich netušil, že nejznámější test Great Panjandrum se brzy změní v podívanou, o níž se bude mluvit ještě dlouhá desetiletí po skončení války.
The Great Panjandrum před zkouškami ve Westward Ho!, Devon, 12. listopadu 1943.
Den, kdy se tajná zbraň obrátila proti vlastním lidem
Britské velení chtělo mít jistotu, že projekt je připraven k nasazení. Na začátek ledna 1944 proto naplánovalo dosud nejdůležitější zkoušku. Na pláž Westward Ho! v hrabství Devon dorazili vysocí představitelé námořnictva, armády, novináři i odborníci z výzkumných institucí. Nešlo jen o běžný experiment. Měl to být důkaz, že Británie získala zbraň, která při připravované invazi dokáže prorazit i ta nejpevnější německá opevnění.
Technikům na pláži záleželo na každém detailu. Kontrolovali uchycení raket i připravenost zapalovacího systému. Vedle důstojníků postávali filmoví kameramani, kteří měli úspěšný test zaznamenat pro vojenské archivy.
Po závěrečné kontrole přišel povel ke startu.
Plameny vyšlehly současně ze všech raket. Great Panjandrum se prudce rozjel po písku a zpočátku vypadal stabilně. Několik přihlížejících si dokonce oddechlo. Zdálo se, že měsíce práce konečně přinesly výsledek.
Pak se všechno změnilo.
Jedna raketa se uvolnila z držáku a odlétla stranou. Krátce nato ji následovala další. Tah na obou kolech přestal být stejný a obrovský stroj začal nečekaně zatáčet. Během několika okamžiků už nemířil k připravenému cíli, ale přímo ke skupině lidí, kteří jeho vznik financovali a nyní jej přišli obdivovat.
Nastal zmatek.
Admirálové v dlouhých kabátech se rozbíhali po pláži, generálové uskakovali stranou a kameramani se snažili odnést těžké kamery do bezpečí. Některé rakety se mezitím oddělily od kol a nekontrolovaně létaly nad pískem. Nebezpečí už nepředstavoval pouze samotný stroj, ale i jednotlivé raketové motory, které se měnily v neřízené střely.
Dochované filmové záběry působí i po více než osmdesáti letech neuvěřitelně. Na jedné straně pláže se řítí mohutný experimentální stroj, na druhé před ním utíkají příslušníci jedné z nejdisciplinovanějších armád své doby. Scéna připomíná grotesku, přesto šlo o skutečný vojenský test, do něhož byly vloženy velké finanční prostředky i naděje.
Velkým štěstím bylo, že při demonstraci nedošlo k tragédii. Pokud by byl válec naplněn skutečnou bojovou náloží, následky by byly katastrofální. Při testech se naštěstí používaly pouze makety, které umožňovaly ověřit jízdní vlastnosti bez rizika mohutného výbuchu.
Inženýři se odmítali vzdát
Jiný projekt by po takovém neúspěchu pravděpodobně okamžitě skončil. Vývojový tým Great Panjandrum se však pokusil konstrukci zachránit. Konstruktéři byli přesvědčeni, že myšlenka je správná a problém spočívá pouze v technickém provedení.
Začalo další období experimentů. Rakety dostaly pevnější úchyty, měnil se jejich počet i rozmístění. Zkoušely se různé způsoby zapalování a uvažovalo se dokonce o použití vodicích lan, která by alespoň částečně udržela směr jízdy. Některé návrhy počítaly s pomocnými stabilizačními prvky, jiné s úpravou samotných kol.
Ani jedna z těchto změn však nevyřešila základní problém.
Celý princip závisel na tom, že všechny rakety budou pracovat naprosto stejně. Ve skutečnosti však každá raketa hořela trochu jinak. Stačila drobná výrobní odchylka, nepatrně odlišná teplota nebo malé mechanické poškození a tah se okamžitě změnil. Konstrukce pak reagovala prudkým vybočením ze směru. Čím rychleji se Great Panjandrum pohyboval, tím obtížnější bylo jeho chování předvídat.
Právě zde se ukázala hranice mezi odvážným nápadem a praktickým použitím. V laboratoři bylo možné spočítat všechno. Na skutečné pláži, kde foukal vítr, kola narážela na nerovnosti a rakety pracovaly v odlišných podmínkách, přestávaly výpočty odpovídat realitě.
Čas byl silnější
Začátkem roku 1944 se situace změnila. Přípravy operace Overlord vstoupily do rozhodující fáze. Přes jižní Anglii proudily statisíce amerických, britských a kanadských vojáků. Přístavy se zaplnily výsadkovými čluny a spojenecké letectvo systematicky ničilo železniční tratě i mosty ve Francii. Každý den zpoždění představoval obrovské logistické komplikace.
V takové situaci už nebyl prostor pro experimenty, které stále nepřinášely spolehlivé výsledky.
Velení proto rozhodlo, že Great Panjandrum nebude zařazen mezi prostředky určené pro invazi. Nebylo to proto, že by myšlenka byla nedostatečně odvážná. Naopak. Byla natolik odvážná, že ji tehdejší technické možnosti nedokázaly proměnit ve spolehlivou zbraň.
Místo raketového obra dostaly přednost prostředky, které prošly náročnými zkouškami. Na plážích v Normandii se nakonec objevily speciálně upravené tanky známé jako Hobart's Funnies. Některé pokládaly mosty, jiné odpalovaly nálože, odstraňovaly minová pole nebo ničily opevnění plamenomety. Právě tato technika spolu s ženijními jednotkami a mohutnou palebnou podporou válečných lodí pomohla Spojencům překonat první obrannou linii Atlantického valu.
Když se 6. června 1944 otevřely rampy vyloďovacích člunů na plážích Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword, Great Panjandrum už existoval pouze jako neúspěšný experiment. Invaze se obešla bez něj.
Odkaz, který přežil vlastní neúspěch
Great Panjandrum je připomínkou toho, že za každým úspěšným vynálezem stojí desítky nápadů, které nikdy nepřekročily hranice experimentu. Konstruktéři nepostrádali odvahu ani představivost. Chyběly jim pouze technologie, které by dokázaly jejich myšlenku proměnit v použitelnou zbraň.
Dnes patří Great Panjandrum mezi nejslavnější technické kuriozity druhé světové války. Je snadné považovat celý projekt za absurdní. Je však třeba si připomenout dobu, ve které vznikl. Evropa byla ponořena do nejkrvavějšího konfliktu svých dějin a spojenecké velení hledalo jakýkoliv prostředek, který by mohl zkrátit válku a zachránit lidské životy.
Právě proto zůstává Great Panjandrum fascinujícím symbolem válečné vynalézavosti. Jen málokterý vojenský experiment totiž dokázal spojit tak velké ambice s tak spektakulárním nezdarem. A právě proto se na něj ani po více než osmdesáti letech nezapomnělo.
Seznam použitých zdrojů:
1. AMUSING PLANET. Panjandrum: The Wacky WW2-Era Failed Weapon. [online]. 2024. Dostupné z: https://www.amusingplanet.com/2024/07/panjandrum-wacky-ww2-era-failed-weapon.html
2. BBC FUTURE. The Giant Firework Built to Break Hitler's Atlantic Wall. [online]. 2025. Dostupné z: https://www.bbc.com/future/article/20250603-the-giant-firework-built-to-break-hitlers-atlantic-wall
3. WIKIPEDIA. Panjandrum. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Panjandrum
4. VALKA.ONLINE. Revoluční invazní zbraň Jeho Veličenstva aneb To muselo dát práce, přitom taková blbost. [online]. Dostupné z: https://valka.online/moderni-dejiny/druha-svetova-valka/revolucni-invazni-zbran-jeho-velicenstva-aneb-to-muselo-dat-prace-pritom-takova/
5. YOUTUBE. The Great Panjandrum – British Experimental Rocket Weapon (video). [online]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=OviTWPxhRbc
