Richard Lví srdce proti Saladinovi: Třetí křížová výprava a cena Jeruzaléma

Na jaře roku 1187 už Jeruzalémské království nežilo z víry, ale ze zvyku. Drželo se minulosti a vzpomínek na slávu první křížové výpravy. Ve skutečnosti bylo vyčerpané, rozhádané a nebezpečně slepé.
Rytíři soupeřili o vliv a léna. Církevní hodnostáři o moc nad posvátnými místy. Vojáci o žold, který často nepřicházel. Společného nepřítele přitom měli přímo před sebou.

Saladina.

Nebyl to fanatik, jak si ho Evropa ráda představovala. Nebyl to muž posedlý náboženskou extází. Byl to politik. Vládce, který chápal čas, prostor i lidskou slabost. Čekal. A plánoval.

Když křižáci vytáhli proti Saladinovi k pahorkům u Hattínu, věřili, že zopakují starý scénář: těžká jízda, čelní útok, Boží ochrana. Jenže Saladin jim ten scénář vzal.

Bitva u Hattínu netrvala dlouho. O to byla drtivější. V letním žáru, bez vody, obklíčení lehkou jízdou a lučištníky, ztratili křižáci manévrovací schopnost i disciplínu. Koně padali vyčerpáním, rytíři se dusili prachem a kouřem ze zapálené trávy.
Sedm až deset tisíc mrtvých. Tisíce zajatých. Zničená elita jeruzalémské armády.

A symbolická rána, která bolela nejvíc: Pravý kříž padl do Saladinových rukou. Relikvie, která měla zaručovat Boží přízeň, se stala kořistí vítěze. Král Guy de Lusignan se vzdal.
Jeruzalém zůstal prakticky bez obrany.

Když Saladin v říjnu 1187 vstoupil do Jeruzaléma, město nekrvácelo. Nehořelo. Kapitulovalo.

Po osmdesáti osmi letech skončila křesťanská vláda nad městem, které mělo být středem světa. Nebyl to masakr jako v roce 1099. Nebyla to řeznická práce. Bylo to řízené, chladné vítězství.
Křesťané museli zaplatit výkupné. Kdo neměl peníze, skončil v otroctví. Svatá místa změnila správce. Kříže mizely z kopulí.

„Ztratili jsme město, v němž Kristus zemřel. A tím jsme ztratili sami sebe,“ zapsal si jeden z křižáckých duchovních.

Ztráta Jeruzaléma nebyla jen vojenskou porážkou. Byla existenciální ranou.

Zpráva o pádu Jeruzaléma se Evropou šířila pomalu, ale její účinek byl ničivý. Kázání v katedrálách mluvila o Božím trestu. Kronikáři o hanbě celého křesťanstva. Panovníci o povinnosti, kterou nelze odmítnout.

Kříž se znovu stal symbolem. Tentokrát už však ne jen víry. Stal se politickým nástrojem.

Třetí křížová výprava nebyla spontánním výbuchem nadšení. Byla plánovaná, organizovaná a logisticky monstrózní. Historici odhadují, že se na ní přímo či nepřímo podílelo až sto padesát tisíc lidí. Samotných bojovníků mohlo být šedesát až sedmdesát tisíc.
Zbytek tvořili námořníci, řemeslníci, kněží, ženy, děti, obchodníci a dobrodruzi. Válka se změnila v obrovský pohyb lidí, lodí, koní a peněz.

A tentokrát ke kříži nepřísahali jen rytíři.
Přísahali králové.

Fridrich I. Barbarossa zosobňoval starý řád. Imperiální Evropu založenou na autoritě, hierarchii a disciplíně. Jeho armáda – možná až třicet tisíc mužů – byla největší a nejorganizovanější. Pro muslimský svět představovala skutečnou hrozbu.

Filip II. August byl pravým opakem. Chladný, vypočítavý, spíše stratég než válečník. Pro něj byla křížová výprava pokračováním domácí politiky jinými prostředky. Každý krok na Východě měl důsledky v Evropě.

A pak Richard I. Lví srdce.
Král, který miloval válku. Básník, který psal písně a bojovník, který toužil po slávě. Jeho armáda byla menší – patnáct až sedmnáct tisíc mužů – ale dokonale vycvičená. Richard nechtěl kompromis. Chtěl vítězství.

Barbarossova armáda postupovala po souši. Pomalu, systematicky, neúprosně. Byzanc se jí obávala. Turci napadali zásobovací linie. Nemoci si vybíraly svou daň.
Přesto armáda postupovala.

A pak přišel červen 1190.
Císař se při koupeli utopil v řece Saleph.

Jedna nehoda. Jeden okamžik. Jeden mrtvý muž.

Psychologický dopad byl zdrcující. Armáda ztratila vůdce i smysl. Disciplinovaný celek se rozpadl. Většina mužů se obrátila zpět. Do Svaté země dorazil jen zlomek – možná pět tisíc vyčerpaných bojovníků.

„Smrt císaře byla těžší než porážka v bitvě,“ napsal kronikář Ansbert.

A s ní zemřela i šance na rozhodující vítězství.

Obléhání Akkonu se změnilo v peklo bez hrdinů. Trvalo téměř dva roky. Město bylo sevřeno mezi křižáky a Saladinovou armádou. Nikdo neměl dost jídla. Nikdo neměl bezpečí.
Nemoci kosily lidi po stovkách. Úplavice, tyfus, hlad. Voda byla zkažená, maso shnilé, vzduch nasáklý zápachem rozkladu. Těla byla házena do moře nebo zahrabávána do písku.

Odhady mluví o dvaceti až třiceti tisících mrtvých.

Když město konečně padlo, Richard Lví srdce ztratil trpělivost. Rozkázal popravit asi dva tisíce sedm set muslimských zajatců.
„A krev tekla po svahu, jako by pršelo,“ zapsal kronikář Ambroise.

Od této chvíle už nešlo o svatou válku. Jen o válku.

Richard dokázal nemožné. Porazil Saladina v otevřeném boji u Arsúfu. Zajistil pobřeží, přístavy i zásobování. Ukázal, že křižáci nejsou bezmocní.
Ale Saladin se poučil. Vyhýbal se rozhodujícím střetům. Pálil pole. Ničil studny. Útočil na zásobovací kolony.

Byla to válka nervů.

Křižáci se dvakrát přiblížili k Jeruzalému. Dvakrát stáli na dohled města. A dvakrát ustoupili.
Vojensky rozumné. Ideologicky zdrcující.

„Jeruzalém bych mohl dobýt, ale ne udržet,“ měl Richard prohlásit.

Byla to věta, která zněla jako přiznání porážky celé křížové myšlenky.

Roku 1192 už nebylo co skrývat. Obě strany byly vyčerpané. Richard se potřeboval vrátit zpět do vlasti. Saladin potřeboval klid.
Uzavřeli dohodu.

Jeruzalém zůstal muslimský. Křesťané získali právo poutí. Pobřežní pás zůstal křižákům.

Nebyl to triumf. Nebyl to krach.
Byl to kompromis.

Celkové ztráty třetí křížové výpravy se odhadují na třicet až padesát tisíc mrtvých. Možná víc. Většina nezemřela v boji, ale na nemoci, hlad a vyčerpání.

Zůstaly legendy. Zůstaly mýty. Zůstal Jeruzalém – nedobytný ne proto, že by byl příliš silný, ale proto, že cena za něj byla příliš vysoká.

Třetí křížová výprava nebyla vítězstvím víry.
Byla zrcadlem středověku. Jeho brutality, idealismu i hranic, za které už ani králové nedokázali jít.

A právě proto nás dodnes fascinuje.

Setnam použitých zdrojů: