Lovec kaktusů a mizejících světů: Alberto Vojtěch Frič

Je rok 1901. Slunce v brazilském Mato Grossu nezná slitování. Vzduch je těžký, nasycený vlhkostí, potem a hnilobou. Prales dýchá vlastním rytmem a cizinec v něm nemá žádná privilegia. Mladý Evropan leží na zemi. Tělo má roztrhané, krev se vpíjí do prachu a mravenci už začínají objevovat, že tu leží něco, co by mohlo patřit džungli.

Útok jaguára přišel bez varování. Jediný výpad, přesně mířený, a pak ticho. Zvíře zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Zůstalo jen zraněné tělo a pocit, že hranice mezi životem a smrtí je v těchto místech neviditelná.

Alberto Vojtěch Frič je v tu chvíli pro evropský svět mrtvý. Nemá léky, nemá lékaře, nemá žádné zázemí. Nemá nic, co by mu doma připadalo samozřejmé. A přesto přežije.

Zachrání ho indiáni. Lidé, které evropský tisk líčí jako nebezpečné divochy. Ošetří mu rány, nosí vodu, zůstávají u něj celé dny i noci, dokud se horečka nezačne lámat. Nedělají to z povinnosti, ale z lidskosti.

Později si Frič zapíše větu, která zní jako obžaloba celé civilizace:

„Evropa mě učila bát se Indiánů. Džungle mě naučila, že bez nich bych nežil.“

Svět, který se nevešel do salonů

Frič se narodil v roce 1882 v Praze, ve společnosti, která věřila v pokrok, racionalitu a jasně daný řád. Přelom 19. a 20. století byl dobou technického optimismu. Elektřina, železnice, telegraf. Svět se zdál být pochopitelný, ovladatelný a bezpečný.

Jenže Frič cítil, že skutečnost je složitější. Že za hranicemi map a učebnic existuje svět, který se nedá zavřít do vitrín muzea ani popsat několika latinskými názvy.

Kaktusy ho fascinovaly právě proto, že vzdorovaly. Přežívaly tam, kde jiné rostliny selhávaly. Vydržely sucho, samotu, čas. V Evropě je mohl pěstovat, katalogizovat a obdivovat, ale pochopit je mohl jen tam, kde vznikly.

A tak v necelých 20 letech odjíždí do Jižní Ameriky. Bez jistoty návratu. Bez ochrany. Bez iluzí.

Jižní Amerika v době drancování

Kontinent, na který Frič připlouvá, nemá nic společného s romantickými představami exotiky. Na počátku 20. století je Jižní Amerika prostorem brutálního vykořisťování. Kaučukový boom mění prales v krvavou továrnu. Indiánské kmeny jsou zotročovány, přesouvány, nuceny pracovat až k smrti. Nemoci zavlečené Evropany decimují celé populace.

Státní hranice existují jen na mapách. Skutečnou moc mají obchodní společnosti, plantážníci a ozbrojené oddíly. Právě do těchto oblastí Frič opakovaně vstupuje.

Ne jako dobyvatel. Ne jako misionář. Jako pozorovatel.

Gran Chaco: laboratoř lidské existence

Gran Chaco, rozkládající se na území dnešní Paraguaye, Argentiny, Bolívie a Brazílie, patří k nejnehostinnějším oblastem Jižní Ameriky. Extrémní sucho střídají náhlé záplavy, orientace je obtížná, hmyz všudypřítomný. Pro Evropana je to krajina na hraně přežití.

Mezi lety 1901 a 1929 se sem Frič vrací znovu a znovu. Podnikne osm velkých expedic. Sbírá rostliny, ale především lidi. Jejich příběhy, jazyky, způsoby myšlení.

Učí se jejich řeč. Zapisuje slovní zásobu jazyků, které nemají písmo. Sleduje, jak chápou nemoc, smrt, rodinu, čas. V době, kdy antropologie měří lebky a hledá „rasové znaky“, Frič popisuje psychologii, vztahy a mýty.

„Každý kmen má svou logiku. Kdo ji nevidí, nevidí nic,“ poznamenává v jednom ze svých rukopisů.

Fotograf s respektem

Fričovy fotografie dnes patří k nejcennějším svědectvím o indiánských kulturách počátku 20. století. Nejsou aranžované. Nejsou ponižující. Dívají se lidem do očí.

V době, kdy byli domorodci v Evropě vystavováni jako kuriozity, Frič je fotografuje jako jednotlivce. Zachycuje jejich hrdost, únavu, smutek i klid. Mnohé z tváří, které zachytil, patří dnes kulturám, jež už neexistují.

Láska, která zůstala v pralese

V Gran Chacu se Fričův život protne s osudem indiánky z kmene Chamacoco. Nejde o epizodu. Žijí spolu, sdílejí každodennost, strach i radost. Narodí se dcera Hermína.

Když Frič odjíždí zpět do Evropy, netuší, že zanechává dítě. Tento fakt vyjde najevo až o mnoho desetiletí později. Najednou se ukazuje, že hranice mezi vědou a životem byla mnohem tenčí, než se zdálo.

Války světa a války ticha

Roky 1914–1918 Friče zastihnou v Evropě. První světová válka přináší masové zabíjení, které ostře kontrastuje s tím, co poznal v pralese. Po roce 1918 se zapojuje do kulturní diplomacie mladého Československa v Jižní Americe.

Píše, přednáší, vysvětluje. Ale zůstává neklidný. Ve 30. letech sleduje z dálky válku o Gran Chaco mezi Paraguayí a Bolívií (1932–1935), konflikt vedený kvůli ropě v krajině, kde žijí lidé, jejichž hlas nikdo neposlouchá.

„Války civilizovaných jsou hlučné. Zánik Indiánů probíhá potichu,“ konstatuje hořce.

Vědec proti proudu doby

Frič popsal desítky druhů kaktusů, budoval sbírky evropského významu a přispěl k botanice i etnografii způsobem, který byl výjimečný i v mezinárodním měřítku. Přesto zůstal outsiderem. Nehodil se do akademických škatulek.

Odmítal povýšenost. Odmítal myšlenku, že technický pokrok automaticky znamená morální nadřazenost. Varoval před ničením přírody i kultur dávno předtím, než se o ekologii začalo veřejně mluvit.

Smrt doma, odkaz daleko

Rok 1944. Praha pod nacistickou okupací. Frič pracuje se svými sbírkami, poraní se a onemocní tetanem. Nemoc, kterou přežil v pralese, ho zabije v nemocničním pokoji. Umírá 4. prosince 1944.

Zůstává po něm víc než vědecké texty. Zůstává svědectví o tom, že svět není jen jeden. Že civilizace není měřítkem lidské hodnoty. A že skutečné poznání často bolí.

Alberto Vojtěch Frič nebyl jen lovcem kaktusů. Byl svědkem zániku světů, kterých jsme si ani nestačili všimnout. A jeho příběh je dlouhý proto, že ho ještě pořád nedokážeme dočíst až do konce.

Seznam použitých zdrojů:

1. FRIČ, Alberto Vojtěch. Dlouhý lovec. Praha: Toužimský & Moravec, 1936.

2. Alberto Vojtěch Frič, cestovatel, fotograf a botanik [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky – Generální konzulát ČR v São Paulu [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/saopaulo/cz/kultura_krajane_a_skolstvi/krajane/vyznamni_cesi_v_brazilii/alberto_vojtech_fric.html

3. Alberto Vojtěch Frič [online]. Radio Prague International [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://archiv.radio.cz/cz/static/alberto-vojtech-fric

4. FRIČ, Alberto Vojtěch (1882–1944) [online]. Biografický slovník českých zemí. Historický ústav AV ČR [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/FRI%C4%8C_Alberto_Vojt%C4%9Bch_1882%E2%80%931944

5. Alberto Vojtěch Frič – cesty do Gran Chaca [online]. Národní muzeum [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://www.nm.cz/navstivte-nas/program/vystavy/alberto-vojtech-fric-cesty-do-gran-chaca

6. Alberto Vojtěch Frič [online]. Checomacoco.cz [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://www.checomacoco.cz/a-v-fric/

7. FRIČ, Alberto Vojtěch. Indiáni Jižní Ameriky. Praha: Orbis, 1940.