Článek
Červenec 1846 v jihoanglickém Andoveru. V dusné hale pracovního domu se mísil zápach potu, špíny a rozkládajících se zvířecích kostí. Jejich hromady byly svážené z jatek a chovanci je od rána do večera drtili kladivy, aby se z nich stal kostní prášek – cenné hnojivo pro farmáře.
Po setmění se však tato místnost měnila v děsivou scénu. Jakmile dozorce odvrátil zrak, bosé nohy šustily po podlaze. Hladoví lidé se plížili k hromadám a rvali se o plesnivé úlomky, z nichž ještě šlo vysát zakyslý, žluklý morek.
„Viděli jsme, jak se bídní lidé vrhají na staré kosti, sápou se po nich a s dychtivostí z nich vysávají poslední kapku morku,“ psal tehdy The Times (1846).
Muži se prali, jejich špinavé prsty svíraly kluzké úlomky kostí, ženy po nich natahovaly ruce, aby zachránily své děti. Každá kapka morku znamenala naději na další den života.
Systém, který trestal chudobu
Takové scény nebyly náhodné. Byly důsledkem Nového zákona o chudých z roku 1834, který zrušil tradiční podporu ve farnostech a zavedl pracovní domy. Podmínky zde měly být horší než život i toho nejchudšího dělníka – aby nikdo neměl důvod do pracovního domu vstoupit „dobrovolně“.
V Andoveru spočívala práce v drcení kostí. Byly to kosti staré, zkažené. „Byly natolik prolezlé červy a páchly tak hrozně, že je odmítali zpracovávat i venkovští dělníci,“ stálo v jedné ze zpráv vyšetřovací komise.
Denní příděl jídla byl menší než předepsané minimum. Lidé dostávali hrnek řídké polévky, kousek chleba a brambor. V parlamentu to později shrnul poslanec Thomas Wakley: „Když lidé vysávají morek z hnilobných kostí, je to důkaz, že ztratili nejen zdraví, ale i poslední zbytky lidské důstojnosti. To je národní hanba.“
Hlad jako zbraň
Vyšetřování v roce 1846 odhalilo, že zoufalství žen v andoverském pracovním domě nebylo jen výsledkem hladu. Bylo i nástrojem moci. Dozorci, kteří měli mít nad chovanci dohled, využívali jejich bezmoci k uspokojování svých sexuálních potřeb.
Podmínky byly nastavené tak, že každá žena věděla: ztráta přídělu znamená hlad pro ni i pro její děti. Jídlo, které sotva stačilo na přežití, se stalo prostředkem vydírání. „Měly na vybranou – podvolit se, nebo vidět své děti hladovět,“ zaznělo v jedné z výpovědí před parlamentní komisí.
Jeden z inspektorů popsal, že obtěžování probíhalo v temných koutech budovy, kde hluk kladiv drtících kosti překryl jakýkoli křik. Ženy neměly kam utéct. Byly pod dohledem ve dne i v noci, odříznuté od venkovního světa. Mlčení se stalo jejich jedinou obranou – a zároveň součástí pekelného mechanismu, který dozorcům umožňoval pokračovat.
Ticho za zdmi pracovního domu
Svědectví žen se na veřejnost dostávala jen těžko. Strach z trestu, ostuda a bezmoc je nutila mlčet. Když se v roce 1846 jejich hlas konečně ozval před parlamentní komisí, byl to šok pro celou zemi. Jeden z novinářů Morning Chronicle napsal: „Ženy v Andoveru nebyly jen oběťmi hladu, ale i chtíče těch, kteří jim měli vládnout.“
Zprávy hovořily o systematickém zneužívání: od nátlaku při vydávání jídla až po otevřené znásilnění. Některé matky přiznaly, že se podvolily dobrovolně, jen aby zajistily příděl pro své děti. Byla to transakce vynucená hladem, kde se ženské tělo stalo poslední měnou.
Veřejnost, která už byla otřesena zprávami o vysávání morku z kostí, teď čelila ještě temnější pravdě: že britský systém chudinských zákonů dovoloval nejen hladovění, ale i sexuální zotročení žen. Jeden z poslanců v Dolní sněmovně tehdy poznamenal: „Pokud je toto cena úsporných opatření, pak naše civilizace nestojí za víc než ty kosti, které chovanci drtí.“
Kosti jako zlato
Ironií bylo, že zatímco chovanci hladověli, jejich práce měla obrovskou hodnotu. V době, kdy rostla poptávka po zemědělské produkci, platili britští farmáři vysoké ceny za kostní hnojivo. Kosti se dovážely i z kontinentální Evropy.
„Národ, který své chudé nechal sát morek z kostí, zároveň tyto kosti proměnil ve zlato,“ komentoval Morning Chronicle (1846).
Skandál, který otřásl Anglií
Zprávy z Andoveru šokovaly veřejnost. Illustrated London News psal: „Obrazy bídných postav, rvoucích se o shnilé kosti, otřásly každým čtenářem.“
Pod tlakem veřejného pobouření padla dosavadní správa zákona o chudých. V roce 1847 vstoupil v platnost Poor Law Administration Act, který zrušil původní Poor Law Commission a zavedl přímý vládní dohled. Práce s kostmi byla zakázána a podmínky v pracovních domech přísněji kontrolovány.
Temné dědictví
Andover nebyl výjimkou. Po celé Anglii a Irsku fungovaly stovky podobných zařízení. V době Velkého irského hladomoru praskaly ve švech, přesto tisíce lidí umíraly na podvýživu.
Dnes je Andover tichým městem, ale jeho minulost zůstává mementem. Připomíná, jak snadno se pomoc může změnit v trest a jak blízko má civilizace k barbarství. Obraz lidí, kteří se v srdci britského impéria rvali o hnilobné kosti a ženy, jež byly nuceny k podvolení, aby jejich děti neumřely hlady, zůstává jedním z nejtemnějších symbolů viktoriánské doby.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. CROWTHER, M. A. The Workhouse System 1834–1929: The History of an English Institution. 1. vyd. London: Batsford Academic and Educational, 1981.
2. HIGGINBOTHAM, Peter. Life in a Victorian Workhouse. 2. vyd. Pitkin, 2013.
3. ŠOLC, Jiří. Od Bridewellu k robotárnám: zapomenutá kapitola sociálních dějin. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2015. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/opdb3/Diplomova_prace.pdf
