Když revoluce zabíjí své děti: Vyhlazení Adamitů na jihu Čech (1421)

Rok 1421, ostrov u Nežárky, nedaleko Veselí nad Lužnicí. Jižní Čechy působily klidně jen zdánlivě. Pod povrchem mlčenlivých rybníků, mezi lužními lesy a pomalými rameny řek se skrývalo napětí, které rozervalo zemi. Ostrov na řece Nežárce, sotva viditelný z břehů, byl tehdy místem, kde se dějiny na okamžik vychýlily z obvyklé dráhy.

Brzy ráno se nad ostrovem rozprostírala hustá mlha. Voda obtékala břehy tiše, bez šplouchání, jako by se sama snažila neprozradit, co se tu má stát. Stromy stály nehybně, jejich větve ověšené cáry pergamenů a látky, na nichž byly psány texty modliteb a zpěvů.

Na ostrově stáli nazí lidé. Muži, ženy i děti. Jejich těla nebyla zakrytá, ale vystavená rannímu chladu. Nahota zde nebyla provokací. Byla vyznáním víry. Adamité věřili, že návratem k tělu zbavenému studu se vracejí k člověku před hříchem, k Adamovi před vyhnáním z ráje.

Děti se tiskly k dospělým. Některé se chvěly zimou, jiné strachem. Nerozuměly slovům, která se zpívala, ani významu rituálů. Ale cítily, že tento den není obyčejný. Že zpěv má v sobě cosi naléhavého, téměř zoufalého.

Z dálky se nesl zvuk. Nejprve sotva slyšitelný. Pak zřetelnější. Kov narážející na kov. Kroky mnoha nohou. Povely. Les se probouzel neklidem. Žižkovo vojsko bylo na pochodu.

Víra, která odmítla svět

Adamité nevznikli náhodou. Byli dítětem husitské revoluce, její nejradikálnější větví. Zatímco hlavní proud husitství usiloval o reformu církve, přijímání pod obojí a obranu země, Adamité věřili, že svět je už nenapravitelný.

Zákony, instituce, manželství, majetek – to vše považovali za pozůstatky padlého řádu. Tvrdili, že kdo dosáhl dokonalosti, nemůže hřešit, a proto nepotřebuje žádná pravidla. Sdíleli vše. Spali spolu. Modlili se spolu. Jedli spolu. Nahota byla symbolem pravdy, rovnosti a světla.

Pro okolní obce to byla noční můra. Adamité neplatili dávky, nepodřizovali se soudům, vysmívali se autoritám. Vesničané se jich báli a zároveň je nenáviděli. Nahota a volná láska byly vnímány jako rouhání, ale ještě víc děsila jejich absolutní svoboda.

Kronikář Vavřinec z Březové o nich psal s odporem:

„Muži i ženy chodíchu nazí všickni a lidé z vesnic se hrůzou odvraceli, neboť takové rouhání nebývalo sneseno.“

Komunita na Nežárce čítala zřejmě 150 až 200 lidí. Nebyla ozbrojená. Věřila, že se blíží konec času a že Bůh své vyvolené ochrání. Někteří byli extatičtí. Jiní už cítili strach, který se nedal zahnat žádným zpěvem.

Revoluce a strach z vlastního obrazu

Husitské hnutí bylo v roce 1421 rozervané vnitřními spory. Potřebovalo disciplínu, hierarchii, zásoby, velení. Adamité představovali přesný opak. Byli živým důkazem, že revoluční myšlenky mohou zničit samy sebe.

Církev je prohlásila za kacíře. Husitské vedení tento verdikt přijalo bez váhání. Pro Jana Žižku nešlo o teologický spor, ale o bezpečnost a kontrolu. Adamité nebyli jen bludaři – byli hrozbou chaosu.

Rozkaz zněl jasně. Ostrov měl být dobyt. Komunita zničena.

Útok za mlhy

Útok přišel krátce po svítání. Mlhou se rozlehly povely a výkřiky. Adamité se pokusili o odpor, ale neměli šanci. Někteří se vrhli proti vojákům s holýma rukama. Jiní tančili a zpívali, jako by smrt byla posledním obřadem.

Oheň zachvátil chatrče. Dřevo praskalo, kouř dusil dech. Meče a sudlice dopadaly bez rozdílu. Nahá těla byla zranitelná, snadná kořist. Výkřiky žen a pláč dětí se mísily s křikem útočníků.

Voda Nežárky se zbarvila krví. Proud odnášel těla, spálené trámy i cáry svitků, na nichž ještě nedávno visela slova o ráji.

Kronikář později suše poznamenal:

„Všickni, kdož se zde shromáždili, buď pobiti byli, buď zajati.“

Zajatí, ale ne zachránění

Zajetí však neznamenalo milost. Adamité nebyli považováni za běžné válečné protivníky. Byli označeni za nepolepšitelné kacíře. Část z nich byla popravena krátce po boji, další po výslechu. Neexistují zprávy o pokusu o jejich nápravu.

Osud žen a dětí zůstává zahalen mlčením pramenů. Právě toto ticho je výmluvné. V prostředí raného 15. století nebylo neobvyklé, že děti kacířů byly považovány za „nakažené bludem“. Slitování bylo výjimkou, nikoli pravidlem.

Pouze jednotlivci, kteří se veřejně zřekli učení, mohli přežít. Jejich další životy se však ztrácejí v anonymitě.

Ti, kteří zmizeli do lesů

Několika lidem se snad podařilo uprchnout. Nazí, zranění, otřesení. Skrývali se v lesích, v rákosí, ve stodolách. Spali s jedním okem otevřeným, naslouchali každému kroku.

Jejich víra se rozpadala spolu s komunitou. Bez zpěvu. Bez tance. Bez ostrova. Někteří se později možná připojili k poustevníkům, jiní zvolili toulavý život. Každý z nich si však nesl obraz ohně a křiku, který žádný ráj nedokázal vysvětlit.

Konec iluze

Vyhlazení Adamitů nebylo okrajovou epizodou husitských válek. Bylo okamžikem, kdy revoluce poprvé otevřeně zabila vlastní děti. Nešlo jen o potlačení hereze, ale o likvidaci myšlenky, která byla příliš důsledná.

Adamité chtěli svět bez hříchu, bez moci a bez vlastnictví. Odpovědí byla organizovaná, chladná likvidace. Ostrov u Nežárky ztichl. Zpěv skončil. Tanec byl přerušen mečem.

Revoluce přežila. Její nejradikálnější odraz nikoli.

A právě proto zůstává tento příběh jedním z nejtemnějších v českých dějinách. Ne proto, že by byl nejkrvavější, ale proto, že v něm ideál zabil ideál – a krev, která tehdy tekla, už nebyla prolita jen ve jménu spravedlnosti, ale i ze strachu.

Seznam použitých zdrojů:

1. „Bohemian Adamites“ [online]. New Religious Movements, n.d. [cit. 2026‑01‑07]. Dostupné z: https://newreligiousmovements.org/b/bohemian-adamites/

2. „The Adamites“ [online]. The Catholic Encyclopedia, n.d. [cit. 2026‑01‑07]. Dostupné z: https://www.newadvent.org/cathen/01135b.htm

3. František Šmahel. Radikální husitství a Adamité. Praha: Academia, 2001

4. „Adamité – konec husitských naháčů“ [online]. ScienceMag.cz, 15. 1. 2015 [cit. 2026‑01‑07]. Dostupné z: https://sciencemag.cz/adamite-konec-husitskych-nahacu/

5. „Adamité – topoi, fikce, realita?“ [online]. Univerzita Palackého v Olomouci (PDF), n.d. [cit. 2026‑01‑07]. Dostupné z: https://bohemica.upol.cz/pdfs/boh/2021/01/02.pdf

6. „Adamité“ [online]. Wikipedia, n.d. [cit. 2026‑01‑07]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Adamites