Článek
Je krátce po půlnoci, 12. června 1962. Mlha se válí nad zálivem, vlny narážejí do žulového útesu a na temném nebi jen občas problikne světlomet strážní věže. V tom tichu náhle něco zapraská: krycí mříž za umyvadlem v cele číslo 138 povoluje. Frank Lee Morris – drobný muž s očima, které působily chladněji než voda v Pacifiku – se protahuje otvorem tak úzkým, že by z něj klaustrofobik zešílel. Za ním mizí v díře i bratři John a Clarence Anglinovi. Na slamnících leží jen sádrové hlavy, tak precizní, že by je každé kriminologické muzeum vystavilo jako dokonalý důkaz lidské vynalézavosti.
Nejstřeženější vězení Spojených států.
Alcatraz do té doby platil za pevnost, jejíž stěny stavěli armádní inženýři poučení občanskou válkou. Beton byl zpevněn křemičitým pískem a pobit armaturou, okna zmenšena na škvíry, vodovodní potrubí uzamčeno v ocelových šachtách. Zavedená legenda tvrdila, že proudy o rychlosti šesti uzlů zlomí i šampiony z plaveckých olympiád a teplota vody okolo deseti stupňů Celsia spustí křeče do deseti minut. Večerku doprovázel rachot masivních vrat; stejný zvuk slyšeli i Al Capone, „Birdman“ Stroud či „Machine Gun“ Kelly, kteří kdysi viseli na každém novinovém titulku.
Jenže právě v tom rachotu Frank Morris slyšel rytmus, který se dal přetavit v únikový plán. V prádelně – nejhlučnějším místě ostrova – našel motor z vysavače a s pomocí šroubováků ho proměnil v improvizovanou vrtačku. V dílně si vypůjčil leštící pastu, která později posloužila jako tmel při výrobě voru ze sedmdesáti dešťových plášťů. Každý kus gumy v běžném provozu byl opatřen inventárním číslem – Anglinovi však dokázali jejich ztrátu kamuflovat tak, že chybějící kabát hledal dozorce v hromadě padesáti dalších, navlhlých a slepených k sobě.
Měsíc za měsícem tloukli lžícemi do betonu, zatímco Clarence vyhrával na akordeon a John foukal do saxofonu tak divoce, až se roztřásly sklenice v ošetřovně. Vrcholné tóny jazzových sól vytvářely zvukovou zástěnu: většina dozorců ten rámus nesnášela, a tak raději odešla na kávu – tím si vězni kupovali minuty, někdy i celé hodiny klidu k přípravě útěku.
Voda, mlha a hodina, která rozhodla o životě
V den útěku doplnili vor vzduchem pomocí koncertního měchu akordeonu, připnuli plovací vesty s primitivními popruhy a sestoupili na severní břeh ostrova. Pod nimi zurčel odtokový kanál, který v jiných nocích vypouštěl zbytky kuchyňských olejů do moře. Teď se stal klidným molem na cestě za svobodou. Bylo 23:30 – příliv se právě obracel a odnášel vodu ke břehům Marin County. Žádný učený hydrolog jim neradil; jen vlastní zkušenosti z měsíců pozorování kalendáře a vybledlého almanachu přílivů, ukrytého ve vězeňské knihovně.
Vzduch páchl solí a na tvářích se jim srážely mikroskopické krystalky mořských kapek. Když odrazili od skalisek, věděli, že nesmí pádlovat déle než hodinu: pak voda začne proudit k otevřenému oceánu. Vor se houpal jako chrastítko v ruce rozzuřeného kojence, přesto jejich pohyby zůstávaly přesné. Frank Morris udával tempo, Anglinovi ho následovali jako dvojčata v synchronizovaném tanci. Z temné siluety ostrova se náhle ozval zvuk kovu – někdo upustil pistoli na strážní ochoz. To už byli vězni tři sta metrů daleko, skryti v mezičase dvou světelných kuželů.
Stopy, které možná nikdy nevedly ke konci
Následujícího rána vyplavilo moře na ostrov podivné předměty: polovinu dřevěného pádla, plastový pytlík s fotografií blond dívky a chumel gumy s pořadovým číslem, které nefigurovalo v inventáři skladiště. Policie pročesávala pobřeží v okruhu padesáti mil, potápěči se spouštěli do míst, kde se měl vor rozlomit. Nikdo neuměl vysvětlit, proč těla, jež by podchlazení podle lékařů zabilo do dvou hodin, neskončila na plážích.
Roky plynuly a mýtus nabýval síly. Šest týdnů po útěku dorazily na farmu rodiny Anglinových na Floridě pohlednice bez podpisu, ale se známkou z Buenos Aires. Na Vánoce téhož roku zazvonil telefon; hlas na druhém konci mluvil s jižanským přízvukem a popřál matce bratří „mnoho dalších svátků“. Devět let poté hlásil norský tanker, že spatřil tělo muže v modrých pracovních kalhotách, jak se houpe na vlnách tři stovky kilometrů od San Francisca – s tetováním, které připomínalo jméno „Clarence“.
Oficiální linie federální vlády však zůstávala neochvějně stejná: vězni utonuli. Alcatraz se uzavřel roku 1963, a přestože údržba betonových bloků vyšla na neúnosné peníze, mnozí dozorci šeptali, že skutečným důvodem byla ztráta aury nepřemožitelnosti. Jaký má smysl „ostrov bez naděje“, jestliže se skrze jeho nitro protáhne pár lžícemi vyzbrojených recidivistů?
Čas plynul dál, mýtus se rozkošatil a každý detektivní nadšenec si k němu přilepil vlastní teorii. Jedni tvrdí, že někdo čekal na pevnině s modrým pick‑upem Ford F‑100 a tajně odvezl trojici do Mexico City. Jiní poukazují na rodinnou fotografii pořízenou v roce 1975 na banánové plantáži v Matu Grosso, kde dva vousatí gringové připomínají starší verze Anglinů. V roce 2013 došel policii dopis podepsaný „John Anglin“, v němž pisatel tvrdil, že se léčí na rakovinu a je připraven se vzdát výměnou za zdravotní péči. Federálové dopis vložili do archivu jako „neověřený“.
Dnes slyšíte v průvodci na Alcatrazu hlas bývalého dozorce, který vypráví, jak omylem při kontrole vzal do ruky sádrovou hlavu a zjistil, že místo lebky drží lehoučký odlitek. Cítíte průvan v servisní šachtě a vidíte potrhané okraje betonu, kudy se tři vězni vydali na svobodu. A na pobřeží Marin County se dost možná ještě nachází zrezlý kousek kovu, který by pasoval k jejich pádlu – jen jej přikryl písek a slaná mlha.
Třaskavá směs pevné vůle, technické zručnosti a precizního načasování tehdy dokázala, že ani nejmocnější zdi nejsou věčné. Dokud se nenajde alespoň jedno tělo, budou se po promenádě Fisherman’s Wharf šeptat legendy, že Frank Morris a bratři Anglinovi někde v Brazílii popíjejí kávu a sledují západ slunce nad Atlantikem. A možná se smějí: nejen tomu, že uprchli z „Nepokořitelné skály“, ale především mýtu, který z jejich útěku udělal příběh, jaký ani Hollywood nedokáže uzavřít závěrečnými titulky.
Možná nikdy nezjistíme pravdu. Ale právě to dává legendám jejich nesmrtelnost.
Seznam použitých zdrojů:
1. Federal Bureau of Investigation. A Byte Out of History – Escape From Alcatraz [online]. 8. června 2007 [cit. 2025-06-21]. Dostupné z: https://www.fbi.gov/news/stories/2007/june/alcatraz_060807/
2. STOCKTON, Nick. Map Shows How Alcatraz Escapees Could Have Survived [online]. WIRED, 18. prosince 2014 [cit. 2025-06-21]. Dostupné z: https://www.wired.com/2014/12/map-escape-from-alcatraz
3. DALEY, Jason. What Coconuts Can Tell Us About Escaping Alcatraz [online]. Smithsonian Magazine, 26. dubna 2017 [cit. 2025-06-21]. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/smart-news/what-coconuts-can-tell-us-about-escaping-alcatraz-180963018/
4. Federal Bureau of Investigation. FBI Presents National Park Service with 3D Printed Copies of Escape from Alcatraz Decoy Heads [online]. 15. listopadu 2018 [cit. 2025-06-21]. Dostupné z: https://www.fbi.gov/contact-us/field-offices/sanfrancisco/news/press-releases/fbi-presents-national-park-service-with-3d-printed-copies-of-escape-from-alcatraz-decoy-heads
5. VAINSHTEIN, Aidin. Trump said ‚nobody’s ever escaped from Alcatraz.‘ Oh really? [online]. San Francisco Chronicle, 5. května 2025 [cit. 2025-06-21]. Dostupné z: https://www.sfchronicle.com/sf/article/alcatraz-escapes-trump-20311304.php
