Článek
Hory středního Taiwanu nikdy nikomu nepatřily. Pro Seediqy nebyly útočištěm ani překážkou, byly světem samotným. Prostorem, kde se rodili lidé i příběhy, kde se lovilo, přísahalo, soudilo i umíralo.
Každá stezka měla význam. Každý strom nesl paměť. Každý boj měl svá pravidla. Seediqové věřili, že po smrti lze vstoupit mezi předky jen tehdy, pokud člověk žil čestně. Tato čest se nazývala gaya. Nebyl to zákon sepsaný na papíře, ale závazek vepsaný do těla a krve. Porušit ho znamenalo ztratit nejen tvář, ale i místo mezi mrtvými.
V tomto světě vyrůstal Mona Rudao. Neučil se číst ani psát, ale učil se pamatovat. Kdo zapomněl, kým je, přestal existovat. A kdo neznal hory, nepřežil v nich ani jedinou noc.
1895: příchod říše, která neviděla lidi
Když v roce 1895 připadl Taiwan Japonsku, horské oblasti se ocitly na samém okraji impéria. Z pohledu Tokia byly prázdné. Z pohledu Seediqů byly přeplněné – předky, duchy, závazky.
Koloniální správa začala mluvit o pokroku. O silnicích, školách, hygieně. Současně však mluvila o „zaostalých kmenech“, které je nutné převychovat. Hory se staly problémem. A problém bylo třeba vyřešit.
Nejprve přišla jednání. Dary, látky, nástroje. Pak zákazy. Lov byl omezen, tradiční zbraně zabaveny, pohyb mezi vesnicemi sledován. Nakonec dorazilo to, co změnilo všechno: policie.
Život pod pohledem uniformy
Japonský policista nebyl jen zástupcem státu. Byl zákonem, soudcem i katem v jedné osobě. Mohl bít, věznit i ponižovat. A nebylo se kam odvolat. Stížnosti neexistovaly. Odpor se trestal okamžitě.
Seediqové byli nuceni pracovat na stavbě silnic, které umožňovaly rychlý přesun jednotek do jejich vlastních vesnic. Každý kámen, který nesli, byl součástí budoucího obklíčení. Každá nová cesta byla ranou horám.
Museli nosit cizí oblečení, učit se cizí jazyk, klanět se cizím symbolům. I výraz ve tváři byl kontrolován. Pohled sklopený příliš málo znamenal drzost. Příliš mnoho znamenal vzdor.
„Chtěli, abychom se usmívali, když nás bili,“ zaznělo v jednom pozdějším svědectví. „Úsměv byl důkazem, že jsme zlomení.“
Mona Rudao byl v té době náčelníkem. Koloniální správa ho považovala za užitečného muže. Klidného, rozvážného, respektovaného. Věřila, že skrze něj udrží hory poslušné. Netušila, že právě on uvidí konec dřív než ostatní.
Mona Rudao (uprostřed) a kmenoví vůdci Seediqů. Autor neznámý, Wikimedia Commons (public domain)
Náčelník, který pochopil, že ustupování je také porážka
Mona Rudao nebyl mužem prudkých výbuchů hněvu. Dlouho váhal. Snažil se chránit svůj lid tím, že ustupoval. Přijal roli prostředníka, tlumil konflikty, přesvědčoval mladé muže, aby neútočili. Doufal, že přežití je možné i bez války.
Každý den však viděl další krok ke dnu. Muže bité před ženami. Děti, které zapomínaly vlastní jazyk. Starce, kteří mlčeli, protože slova už neměla váhu. Čest nahrazovanou strachem.
Rozhodující okamžik přišel, když byl jeden mladý Seediq veřejně zbit jen proto, že se při práci neusmál. Úsměv se stal povinností. Neusmát se znamenalo vzdor.
Tehdy Mona Rudao pochopil, že už nejde o život, ale o důstojnost.
Podle tradice tehdy řekl:
„Když už nemůžeme žít jako lidé, zemřeme jako lidé.“
Volba bez iluzí
Mona Rudao věděl, že Japonsko nelze porazit. Nešlo mu o vítězství. Šlo mu o čin, který zůstane. O stopu, kterou nepřekryjí silnice ani školy. O to, aby hory jednou mohly vyprávět, že Seediqové nezmizeli mlčky.
Obcházel ostatní náčelníky. Nesliboval úspěch. Nemluvil o slávě. Mluvil o tom, co přijde: odveta, vyhlazení, smrt. Každý dostal možnost volby.
Přesto souhlasili. Protože alternativou byla jen pomalejší smrt.
27. říjen 1930: den, kdy se hory daly do pohybu
Školní sportovní den ve Wushe měl být oslavou koloniálního pořádku. Vlajky vlály, hymna zněla mezi kopci, děti cvičily v uniformách. Policisté byli beze zbraní. Rodiny úředníků seděly v hledišti. Říše chtěla ukázat svou laskavou tvář.
Z hor sestoupilo přibližně tři sta seediqských bojovníků. Ne jako rozvášněný dav, ale jako válečníci. Rozděleni do skupin. Každá měla svůj cíl. Každý muž věděl, koho zasáhne a kdy. Někteří si před sestupem pomazali obličej popelem. Jiní se naposledy dotkli země.
První výkřik nebyl varováním, ale signálem.
Útok byl rychlý, přesný a nemilosrdný. Policisté padali dřív, než pochopili, co se děje. Mačety dopadaly, nože mizely v tělech, ukořistěné pušky pálily z bezprostřední blízkosti. Nádvoří se změnilo v chaos. Křik, krev, prchající děti, převržené tribuny.
Během několika hodin bylo zabito 134 Japonců. Přibližně 60 z nich byli civilisté.
Pro japonskou veřejnost to byl šok. Noviny psaly o „barbarství“ a „zradě“. Nikdo se neptal, co tomu předcházelo.
„Nepovstali jsme jako zvířata,“ zaznamenal jeden z účastníků.
„Povstali jsme jako lidé, kteří už neměli kam ustoupit.“
Hněv impéria
Odpověď Tokia byla rychlá a chladná.
Do oblasti bylo vysláno více než 2 000 vojáků, stovky policistů a pomocné jednotky. Proti nim stály stovky mužů v horách, bez zásob a bez možnosti úniku.
Zpočátku Japonci postupovali opatrně. Brzy zjistili, že mapa neodpovídá skutečnosti. Stezky mizely v mlze. Průsmyky se měnily v pasti. První hlídky byly napadány shora – šípy, kameny, palbou z neviditelných pozic.
V jedné soutěsce padla celá jednotka. První muž byl zasažen do krku. Druhý uklouzl po krvi a zřítil se ze srázu. Ostatní stříleli do prázdna.
Vesnice byly vypalovány. Zásoby ničeny. Kdo se vzdal, byl internován. Kdo se postavil na odpor, byl zastřelen.
Letadla bombardovala lesy a rokle – jeden z prvních případů leteckého útoku proti domorodému obyvatelstvu v Asii.
Mona Rudao vedl své lidi stále výš do hor. Věděl, že konec se blíží. Přesto neustoupil.
Plyn, který umlčel les
Když ani to nestačilo, padlo rozhodnutí, které už se nedalo nazvat bojem.
Japonská armáda nasadila chemické zbraně. Jedovatý plyn byl vháněn do jeskyní a lesních úkrytů. Nešlo o střet. Šlo o vyhlazení.
„Lidé umírali bez ran,“ stojí v jednom svědectví.
„Děti se dusily dřív, než pochopily, co se děje.“
Do konce roku 1930 zemřelo více než 600 Seediqů. Přibližně 290 z nich zvolilo smrt vlastní rukou. Oběšení nebo skok z útesu byla poslední gesta svobody.
Mona Rudao zemřel v horách. Ne jako poražený, ale jako náčelník, který splnil svou povinnost.
Seediquové, kteří přežili povstání roku 1931. Autor neznámý, Wikimedia Commons. (public domain)
Povstání, které nešlo umlčet
Ani po smrti násilí neskončilo. V roce 1931 dovolily japonské úřady loajálním domorodým jednotkám napadnout internované Seediqy. Zemřely další stovky lidí.
Přeživší byli přesídleni. Jejich půda zabavena. Jazyk zakázán. Děti odebrány.
A přesto něco zůstalo.
Japonské impérium povstání potlačilo. Ale zaplatilo cenu, kterou nečekalo. Wushe se stalo trhlinou v obrazu civilizační mise. Ukázalo, kam až je říše ochotna zajít, aby vynutila poslušnost.
Dnes je Mona Rudao na Taiwanu symbolem. Ne proto, že by vyhrál.
Ale proto, že se odmítl nechat zlomit.
A paměť je někdy silnější než impéria.
Seznam použitých zdrojů:
1. Wushe Legacy [online]. Taiwan Review, Taiwan Today, 2014 [cit. 2026-02-10]. Dostupné z: https://taiwanreview.nat.gov.tw/AMP/Society/Taiwan-Review/22787/Wushe-Legacy
2. Musha Incident [online]. Wikipedia, Wikimedia Foundation [cit. 2026-02-10]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Musha_Incident
3. Wushe Incident and Japanese colonial response [online]. China.org.cn, 14 December 2025 [cit. 2026-02-10]. Dostupné z: https://china-world.china.org.cn/culture/2025-12/14/content_118227892.shtml
4. ‚Seediq Bale‘ sparks renewed interest in Wushe Uprising [online]. Taiwan Today, Taiwan Review [cit. 2026-02-10]. Dostupné z: https://taiwanreview.nat.gov.tw/AMP/Culture/Top-News/24465/%7B%7Burl%7D%7D
5. The Wushe Incident [online]. Takaoclub.com [cit. 2026-02-10]. Dostupné z: https://www.takaoclub.com/monaludao/wusheincident.htm
6. Wushe Incident Memorial Park [online]. Wikipedia, Wikimedia Foundation [cit. 2026-02-10]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Wushe_Incident_Memorial_Park
