Článek
Někde mezi snem a stínem, mezi chtěním a strachem, mezi rozkoší a odporem existuje prostor, kam se ženy bojí vstoupit i ve vlastních myšlenkách. A přesto ho mnohé znají.
Je to prostor, kde se tělo chvěje hrůzou – a zároveň touhou.
Kde neexistuje slovo „ne“, protože ztratit kontrolu je samotným smyslem hry.
Ženské fantazie o donucení – často zjednodušeně označované jako „rape fantasy“ – patří k nejkontroverznějším tématům sexuality. Psychologové, feministky i sexuologové se jimi zabývají desítky let, protože staví na hlavu naši představu o touze jako o něčem morálním, racionálním a předvídatelném.
Touha se však neřídí rozumem. Touha se neptá, jestli „smí“. Touha prostě je.
Když chtějí ztratit kontrolu – ale jen zdánlivě
Od 70. let vznikly desítky výzkumů, které zjišťovaly, jak časté jsou ženské fantazie o sexuálním donucení. Výsledky se liší, ale čísla jsou překvapivě vysoká: 30 až 60 % žen přiznává, že někdy prožilo tuto fantazii.
Nejde však o touhu po skutečném znásilnění.
Většina žen popisuje tyto představy jako kontrolovaný scénář – vědomě řízenou hru, kde „donucení“ má svá nepsaná pravidla.
Scénář, v němž se mohou odevzdat, protože vědí, že ve skutečnosti jsou v bezpečí.
„Je to paradoxní svoboda,“ říká sexuoložka Justin Lehmillerová z Kinsey Institute.
„Žena si může dovolit ztratit kontrolu, protože ji má. Je to rituál odevzdání – ne násilí.“
Tento paradox vysvětluje i neurověda: mozek totiž nerozlišuje mezi vzrušením a ohrožením tak jasně, jak bychom čekali.
Adrenalin, dopamin, endorfiny – chemická bouře, která doprovází paniku, může být téměř identická s tou, která doprovází sexuální extázi.
Pokud mozek ví, že situace je jen představa, dovolí tělu reagovat. A to, co by v realitě znamenalo trauma, se v řízené fantazii mění v rozkoš.
V mnoha případech se ženy při těchto fantaziích vidí jako „závislé“ – ale jen zdánlivě. Vnitřně zůstávají režisérkami příběhu. Ony rozhodují, kdo, kdy, jak. Ony ovládají rytmus, hloubku, hranici.
Je to moc, která se projevuje paradoxně – skrze její ztrátu.
Historie potlačené touhy
Touha po moci a odevzdání není výdobytek moderní doby. Je stará jako sama civilizace – jen se měnily její masky.
Ve starověkých mýtech se objevuje znovu a znovu: únos Európy Diem, Persefony Hádem, Dafné prchající před Apollónem.
V těchto příbězích se násilí mísí s vášní, odpor s přitažlivostí. Žena je ta, která se brání – a přesto je vyvolená.
Je to starý archetyp: boj mezi vůlí a chtěním, který nikdy neskončí.
Ve středověku byla ženská sexualita démonizována. Žena měla být cudná, čistá, vyhýbat se nebezpečí pokušení.
Když Sigmund Freud na přelomu 19. a 20. století začal psát o ženské sexualitě, narazil na zeď.
Jeho pacientky mluvily o snech, v nichž se poddávaly „násilníkům“, démonům, cizím mužům – a Freud, sám vězeň své doby, to nazýval hysterií.
Dnes bychom možná řekli: potlačená touha hledala svůj jazyk.
Ve viktoriánské Anglii byla ženská vášeň považována za patologii. Lékaři ji „léčili“ ruční stimulací – a přitom předstírali, že to není sex.
Žena, která cítila, byla problém.
Touha, která se poddává, ale zároveň ovládá, ohrožovala řád založený na mužské moci.
V meziválečné Evropě se erotika stala zrcadlem chaosu. Georges Bataille psal o extázi, která je „na hraně se zničením“.
Ve 20. století pak přišel obrat – od potlačení k fascinaci. Umění, literatura i film začaly ukazovat ženskou sexualitu ne jako oběť, ale jako sílu.
Touha po „donucení“ se změnila z tabu v archetyp moci.
Moc, která vzrušuje
Není náhodou, že motiv moci a podřízení je dnes v erotice všudypřítomný.
Od Padesáti odstínů šedi po subkultury BDSM – hra s dominancí a submisí se stala mainstreamem.
Ale pod povrchem bičíků a pout se skrývá mnohem hlubší princip: psychologická rovnováha mezi kontrolou a odevzdáním.
Michel Foucault kdysi napsal, že sexualita je formou politické energie.
Kdo ovládá tělo, ovládá svět.
A možná právě proto se ženy v soukromí svých představ obracejí k scénářům, kde „ztrácí“ kontrolu – protože jen tam ji skutečně mají.
Moderní feministky jako Nancy Friday, Esther Perel nebo Peggy J. Kleinplatz zdůrazňují, že ženské fantazie o moci nejsou projevem patriarchátu, ale důkazem svobody představivosti.
Zakázaná svoboda
Ve světě, který od žen očekává korektnost a neustálé sebeovládání, se fantazie o ztrátě kontroly stává formou tichého odporu.
Nejde o to, že by ženy chtěly být znásilněny.
Jde o to, že chtějí cítit naplno – bez filtru, bez záruk, bez hranic.
Možná právě v tom spočívá nejhlubší podstata erotiky: ne v potěšení samotném, ale v dotyku s nebezpečím, s hranicí, která dělí rozum od instinktu, člověka od zvířete.
Touha po odevzdání není slabost. Je to odvaha podívat se do míst, kam se svět bojí dívat.
Protože někdy je právě to, co se nesmí, nejvíc lidské.
Autor: NPC
Seznam použité literatury
1. The Nature of Women’s Rape Fantasies: An Analysis of Prevalence, Frequency, and Contents [online]. PubMed, 2008 [cit. 2025-10-07]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19085605/
2. Links between Aggressive Sexual Fantasies and Sexual Coercion: A Replication and Extension of a Multifactorial Model [online]. National Center for Biotechnology Information, 2024 [cit. 2025-10-07]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC10920420/
3. Women’s Erotic Rape Fantasies: An Evaluation of Theory and Research [online]. PubMed, 2008 [cit. 2025-10-07]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18321031/
4. Understanding and Indulging in Rape Fantasy [online]. Psychology Today, 2021 [cit. 2025-10-07]. Dostupné z: https://www.psychologytoday.com/us/blog/sexual-self/202101/understanding-and-indulging-in-rape-fantasy
