Článek
Pod hedvábným baldachýnem se líně houpal lampión a vrhal měkké stíny na dvě těla, propletená v rytmu, který připomínal tanec spíš než akt milování. Žena zaklonila hlavu, oči přivřené, zatímco muž, s úctou i odhodláním, sledoval každý její pohyb, každé zachvění dechu. Byli uprostřed polohy, která měla ve starověké Číně jméno – „Západní lotos“. Nešlo o gymnastiku. Šlo o porozumění. O napojení. O umění milovat.
Tato scéna není výplodem fantazie moderního autora erotické beletrie. Je odrazem skutečných popisů, které po staletí kolovaly mezi lékaři, básníky, kurtizánami i učenci. V kulturách, kde tělo nebylo odděleno od ducha, mělo milování svá pravidla, své rituály – a své polohy. Takové, které měly vést k potěšení, ale zároveň k rovnováze a zdraví. Poloha nebyla akrobatickým číslem, ale scénou, ve které sehrávaly roli pohledy, jemné svraštění kůže, zadržovaný dech. Umění rozkoše bylo uměním pozornosti.
Zahrada zakázané rozkoše
Erotické manuály jako Ananga Ranga, Kámasútra, čínské taoistické texty, japonské shungy či arabské příručky milování nebyly nikdy jen o tělesnosti. Byly encyklopediemi lidské blízkosti. Texty pro ty, kteří chtěli porozumět druhému nejen skrze slova, ale skrze dotek, chuť, mlčení a trvání.
Jedna z čínských pozic, nazývaná „Dračí jazyk a Tygří dech“, doporučovala začít pouhým sledováním partnerčina těla – očima, které se nehledí, ale hladí. Až po dlouhých minutách pohybu bez dotyku následovalo první spojení – ne náhlé, ale pomalé, plynulé jako nasávání teplého čaje. Taoističtí mistři věřili, že žena je jako jezírko, které se musí nejprve zahřát sluncem pozornosti, než se v něm může odrazit měsíc.
Jiné polohy byly jako choreografie. V japonských shunga výjevech je patrné, jak silně těla reagují – ale nic není surové. Rty jsou pootevřené, ale ne z úžasu – z očekávání. Vlasy jsou rozpuštěné, těla splývají. V některých případech nejsou ani genitálie zcela odhalené – jako by největší erotika byla v tom, co zůstává ukryté.
Tajemství klášterních chodeb a inkoustu
Dokonce i v Evropě, kde sexualita žila často jen v šeptaných legendách a obrazech v hloubi chrámů, vznikaly tajné rukopisy. V klášterech se opisovaly texty s jazykem tak rafinovaným, že církevní dohled jejich pravý význam nerozeznal. Ale ti, kteří věděli, rozuměli – že „klenba svaté svíce“ nebyla modlitba, nýbrž postavení boků v polosedu, kdy se těla dotýkají ve zpomaleném rytmu.
V tzv. Speculum al foderi se píše o „Poloze pod křížem“, kde žena leží s nataženými pažemi jako v gestu oběti, a muž ji sleduje, aniž by se hned dotýkal. Vizuální podnět tu měl být silnější než samotný čin. Vzrušení nebylo okamžité – rodilo se v očekávání. V napětí mezi možností a záměrem.
Až na samém konci – často po desítkách minut – se těla spojila. Ale v takové poloze, že by dnešní milenci, zvyklí na instantní rozkoš, ztratili trpělivost. Jenže právě tehdy – v tom zpoždění, v tom neuspěchaném prolnutí – spočívalo tajemství hluboké erotiky.
Šeptající těla v harémech a palácích
V harémech osmanských sultánů probíhaly výuky, které se neomezovaly jen na estetiku těla. Mladé ženy se učily, jaký dotek je příliš krátký, jaký pohled příliš přímý. Byly školeny v tom, jak pohnout boky, aby muž ztratil orientaci v čase. Jejich síla nespočívala v podřízenosti, ale v umění vést.
Jedna z popisovaných technik v arabských textech se jmenovala „Tepající vějíř“. Nešlo o polohu v klasickém smyslu. Šlo o rytmus pohybů, který se přenášel z těla ženy do těla muže tak, že srdce obou začala bít stejně. Vědělo se, že tělesná synchronizace není metafora – ale fyziologická pravda.
Erotika těchto textů není explozivní. Je jako žhavé uhlíky pod sametem – přítomná, skrytá, spalující. Gesto, při kterém si žena přejede ukazováčkem po krku a nechá ho spočinout pod ušním lalůčkem, může mít větší sílu než výkřik rozkoše. A muž, který se skloní, ale ještě se nedotkne, drží v rukou moc, která spočívá v sebekontrole.
Rozkoš jako vzpomínka na minulost
Dnes žijeme v éře, kdy je erotika všudypřítomná a zároveň prázdná. V digitálním světě jsme zahlceni obrazy, ale ztratili jsme jazyk, kterým milenci mluvili beze slov. Staré manuály jsou dnes opět překládány – ale často bez porozumění jejich duchu.
Přitom právě ony nám mohou připomenout, co znamená opravdový dotek. Jak chutná napětí před polibkem, který ještě nenastal. Jak voní kůže, když je ticho. Jak se může poloha stát modlitbou.
Ve starověkých textech není místo pro vulgaritu, ale je tam všechno – smích, něha, žár i neklid. Sex není problém k řešení, ale krajina k objevování. A každé tělo, každá milenka, každý milenec – jsou mapou, kterou stojí za to číst.
A tak možná – když zavřete dveře, zhasnete světlo a zapomenete na čas – znovu najdete něco z té dávné moudrosti, která učila, že když se dvě těla spojí v opravdové blízkosti, přestává být svět hlučný. A zůstává jen dech, dotek… a tanec.
Seznam použitých zdrojů:
1. CHEN, Xin Mian. 2020. Sunü Jing (Su Nü Jing, Su Nu Jing, Su Nu Ching or Counsel of the Plain Girl). Online. Academia.edu. Dostupné z: https://www.academia.edu/44308245/Sun%C3%BC_Jing_Su_N%C3%BC_Jing_Su_Nu_Jing_Su_Nu_Ching_or_Counsel_of_the_Plain_Girl [cit. 2025‑06‑19].
2. COLVILLE, Jim, přel. The Perfumed Garden of Sensual Delight. London: Kegan Paul Arabia Library, 1999. ISBN 978-0710305837.
3. BURTON, Richard Francis, přel. 1885. Ananga‑Ranga: (Stage of the Bodiless One) or, The Hindu Art of Love (Ars Amoris Indica). Online. Internet Archive. Dostupné z: https://burtoniana.org/books/1885-Ananga%20Ranga/1885-AnangaRanga.pdf [cit. 2025‑06‑19].
4. SAKURAI, Rina. 2024. Desire and Openness: Lessons from Japan’s 400‑Year‑Old Shunga. Online. Medium. Dostupné z: https://medium.com/@sakura_rina0828/desire-and-openness-lessons-from-japans-400-year-old-shunga-8e96f4c818bd [cit. 2025‑06‑19].
