Článek
Auta mají přednost před dětmi. Neoficiálně, samozřejmě. Nikde to nenajdete v zákoně, žádná vyhláška to takhle přímo neříká. A přesto to každý rodič v českém městě cítí. Každé ráno, když vede dítě do školy. Každé odpoledne, když ho pouští přes přechod. Každý den, když si znovu uvědomí, že v hierarchii dopravy stojí dítě úplně dole.
Rok 2026 měl být jiný. Mluvilo se o bezpečných městech, o dětech v ulicích, o tom, že veřejný prostor má patřit lidem, ne strojům. Realita? Více aut než kdy dřív. Větší, těžší, rychlejší. SUV pro rodiče, kteří vozí děti do školy přesně proto, že se bojí pustit je pěšky. Začarovaný kruh, který se tváří jako pokrok.
Když jdu ráno se synem po chodníku, mám pocit, že se pohybuju v cizím teritoriu. Chodník je úzký, často rozbitý, zčásti zabraný zaparkovanými auty. Musíme kličkovat mezi zrcátky, popelnicemi a elektrokoloběžkami. Silnice vedle nás je široká, hladká, plynulá. Jako by město jasně říkalo: tady je hlavní prostor, tady se počítá výkon. Vy ostatní se nějak přizpůsobte.
Nejnebezpečnější nejsou ani tak silnice, ale přechody. Místa, která by měla být symbolem bezpečí. Ve skutečnosti jsou to zóny nervového kolapsu. Zelená svítí, ale auta odbočují. Řidiči spěchají, koukají do mobilu, řeší navigaci. Dítě stojí vedle mě, drží mě za ruku a ptá se: „Tati, můžeme jít?“ A já neodpovídám podle semaforu. Odpovídám podle očí řidiče.
V roce 2026 už ani nepředstírám, že zelená znamená bezpečí. Je to jen signál, že teď je řada na nás. Ale jestli to někdo v autě respektuje, to je loterie. Každý přechod je malý experiment: zastaví? Nezastaví? Uvidí nás? Nebo budeme jen další „skoro nehoda“, o které se nikde nepíše?
Zažil jsem situaci, kdy auto projelo přechodem v momentě, kdy už jsme byli v půlce. Řidič na mě mávl rukou. Jako že „sorry“. Jako by mi právě neukázal, že život mého dítěte má hodnotu jedné omluvné gestikulace. Nezastavil. Neomluvil se. Prostě jel dál. A my jsme stáli uprostřed silnice a čekali, až nás někdo další nesmete.
Největší problém není v jednotlivých řidičích. Ti jsou jen produktem systému. Problém je v tom, jak jsou města navržená. Široké silnice, rychlé průjezdy, zelené vlny pro auta. U škol parkují desítky aut. Rodiče vyhazují děti přímo do provozu. Ostatní děti musí přecházet mezi nimi. A všichni to berou jako normální.
Zóna 30? Hezká cedule. Realita: auta jedou padesát. Přechod bez semaforu? Znamená: buď se řidič rozhodne být slušný, nebo ne. A dítě má doufat, že narazí na toho správného. V roce 2026 je bezpečnost dětí postavená na charakteru cizích lidí za volantem. To samo o sobě zní jako absurdní vtip.
Nejvíc mě šokuje, jak rychle jsme si na to zvykli. Rodiče si mezi sebou radí, kudy raději chodit, které křižovatky obcházet, kde je „menší provoz“. Neptáme se, proč je vůbec nutné něco obcházet. Přizpůsobujeme se. Jako by bylo normální, že město je nebezpečné a my se jen snažíme minimalizovat škody.
Děti se učí první pravidlo dopravy: nedůvěřuj. Nedůvěřuj zelené. Nedůvěřuj přechodu. Nedůvěřuj značce. Věř jen sobě a raději počkej. Vlastně je učíme, že svět nefunguje podle pravidel, ale podle síly. Kdo má větší, těžší a rychlejší stroj, ten má právo.
A pak se divíme, že děti nechodí ven. Že sedí doma. Že se bojí samy pohybovat po městě. Vždyť my sami jim celý život vysvětlujeme, že ulice jsou nebezpečné. Že bez dospělého to raději nemají zkoušet. Že auto je hrozba, před kterou se musíš chránit.
Největší ironie je, že všechno tohle děláme ve jménu pohodlí. Abychom byli rychlejší. Efektivnější. Abychom ušetřili pět minut. Kvůli pěti minutám jsme ochotni akceptovat, že děti nemají bezpečný prostor ve vlastním městě. Že rodiče žijí v permanentním stresu. Že „normální den“ znamená neustálé hlídání provozu.
Rok 2026 měl být rokem moderních měst. Ve skutečnosti je to rok, kdy už se ani nesnažíme předstírat rovnováhu. Auta mají prioritu. Ve všem. V prostoru, v investicích, v plánování. Děti dostanou zbytky. Úzký chodník. Krátkou zelenou. Radu „dávej pozor“.
Auta mají přednost před dětmi. Ne proto, že bychom to tak chtěli. Ale proto, že jsme se smířili s tím, že to tak prostě je. Že město není hřiště, ale dopravní koridor. Že dítě je překážka v provozu. A že bezpečí už není základní právo, ale luxus, který si musíš vybojovat. Ideálně tím, že si koupíš vlastní auto a zavřeš se do něj. Stejně jako všichni ostatní.
