Článek
Nevím, kdy přesně se to stalo, ale jednoho dne se z výstražných světel stal magický nástroj. Zapnete je a najednou jako by přestala platit pravidla. Zákaz zastavení? Nevadí. Přechod pro chodce? V pohodě. Druhá řada? Jasně, vždyť „jen na chvilku“.
Dřív jsem si myslel, že blikačky znamenají problém. Poruchu, nehodu, nouzi. Něco, co dává ostatním signál: pozor, tady se něco děje. Dneska to znamená spíš něco jiného: „Já si teď udělám, co potřebuju, a vy se zařiďte.“
Stačí se projít po městě. Auto stojí před pekárnou, půlkou zasahuje do silnice, blikačky jedou. Řidič nikde. Další stojí přímo u přechodu, ideálně tak, aby nebylo vidět na chodce. Blikačky samozřejmě zapnuté, takže je všechno v pořádku. Logika? Žádná. Zvyk? Obrovský.
Nejhorší je, jak rychle si na to člověk zvykne. Jak to začne brát jako normu. Občas se přistihnu, že už mě to ani nepřekvapí. Spíš čekám, kde se objeví další auto s tímhle tichým alibi.
Jenže pak přijde situace, která vám to znovu připomene.
Jedu autem úzkou ulicí. Proti mně nic, pohoda. A pak ho uvidím. Auto stojí v mém pruhu, blikačky zapnuté, řidič nikde. Klasika. Zastavím, čekám. Nic. Za mnou se začnou řadit další auta. V protisměru se mezitím objeví provoz, takže objet to není úplně jednoduché.
Minuty běží. Nikdo nepřichází. A já si říkám – proč vlastně čekám? Kvůli někomu, kdo si usnadnil život tím, že ho zkomplikoval všem ostatním.
Nakonec se řidič objeví. V klidu, bez spěchu, s taškou v ruce. Sedne do auta, vypne blikačky a odjede. Bez náznaku toho, že by si uvědomoval, co způsobil. V jeho světě se nestalo vůbec nic.
A to je na tom to nejhorší.
Nejde o jedno špatné parkování. Jde o přístup. O přesvědčení, že když si to nějak „označím“, tak je to vlastně v pořádku. Že když blikám, tak neporušuju pravidla, jen si beru malou výjimku.
Jenže tyhle malé výjimky se sčítají. A ve výsledku to znamená ucpané ulice, nebezpečné situace a frustraci všech kolem.
Chodci nevidí přes auta na přechodu. Řidiči kličkují do protisměru. Autobusy se nemají kam vejít. A to všechno kvůli tomu, že někdo nechtěl zaparkovat o dvacet metrů dál.
Neříkám, že výstražná světla nemají smysl. Mají. Ale přesně pro ty situace, kdy je opravdu potřeba upozornit na problém. Ne jako univerzální omluvenka pro lenost nebo pohodlí.
Možná je to maličkost. Možná se to někomu zdá jako zbytečné rozčilování. Ale přesně z těchhle „maličkostí“ se skládá prostředí, ve kterém žijeme.
A jestli jsme si zvykli, že stačí zmáčknout tlačítko a pravidla přestanou platit, tak máme možná větší problém, než se na první pohled zdá.
Protože blikačky nejsou kouzelná formulka. Jen jsme si z nich takovou udělali.
