Článek
Říká se, že auta mají na volantu takovou malou páčku. Když ji jemně klepneš nahoru nebo dolů, stane se zázrak. Rozsvítí se světýlko. Ostatním dáš signál, že se chystáš zatočit.
Ano, i v roce 2025, stále to mnozí považují za sci-fi technologii.
V Praze blinkr neexistuje.
Ne jako fyzický objekt. Ten tam je.
Ale jako pojem.
Jako záměr.
Jako myšlenka.
Pro pražského řidiče je blinkr něco jako slušnost ve vlaku: víš, že by to existovat mělo, ale v reálném životě to nepotkáváš.
A co je nejlepší?
Řidiči bez blinkru se tváří, že jejich manévry jsou telepatické.
Jenom se nakloní do pruhu a čekají, že to všichni pochopí.
„Proč troubíš? Tak přece vidíš, že jedu tamhle!“
Ne, Franto, nevidím. Já nejsem v tobě.
A děkuju bohu za to.
Blinkr nepoužívají hlavně tři skupiny:
- Alfa Škoda Pilot
Kámoš s oktávkou, co má pocit, že vlastní asfalt, vzduch i boží milost.
Kdyby blikl, mohl by tím dát najevo slabost.
To se nedělá.
To by ho vyřadilo z dominančního řetězce samců. - Já jenom na chvilku změním tři pruhy člověk
Magor, co se rozhodne minutový rozhovor s navigací řešit náhlým přestupem do jiného pruhu půl metru před tebou.
Signál?
To je pro amatéry.
On jede stylem „Cokoliv se stane, stane se.“ - Typ „blinkr svítí, ale po odbočení ho nezhasnu, protože já jsem umělec chaosu“
Neřízený hazard.
Ty nikdy nevíš, co zamýšlí.
Možná jede doprava.
Možná rovně.
Možná se snaží přivolat ďábla.
A pak jsou tu cyklisti.
Lidi, kteří ukazují rukou, protože prostě chtějí přežít.
A víš co?
Ukazování rukou je v Praze vynález roku.
Smutné na tom je, že řidič, který blinkr nepoužívá, není rebel.
Není frajer.
Není vlk silnic.
Je to prostě člověk, co nedává vědět ostatním, že se chystá změnit trajektorii dvoutunového stroje v prostředí plném lidí.
To není tvrdost.
To je kognitivní chudoba v přímém přenosu.
