Článek
Celý den rozhoduju v práci. O věcech, které mají dopad. Na lidi, na peníze, na výsledky. Každé rozhodnutí něco stojí. Čas, energii, pozornost, nervy. Musím zvažovat varianty, nést odpovědnost, vysvětlovat, obhajovat. Někdy se trefím, někdy ne, ale vždycky to jde za mnou.
A večer, když přijdu domů, se ode mě čeká totéž.
Co budeme dělat o víkendu.
Kam pojedeme na dovolenou.
Co koupíme.
Jak vyřešíme tohle.
Co si myslím o tamtom.
Jaký je správný postup.
Jaký je plán.
Jako by moje hlava nikdy neměla vypnout. Jako by moje role rozhodovače nekončila pracovní dobou. Jako by moje existence byla definovaná tím, že mám mít názor, řešení, směr. Že jsem ten, kdo ví.
Jenže já často už nevím nic.
Ne proto, že bych byl neschopný. Ale proto, že jsem vyčerpaný. Mentálně, ne fyzicky. Fyzicky si sednu, dám si večeři, kouknu na telefon. Ale hlava pořád jede. Pořád je v režimu analýzy, zodpovědnosti, kontroly.
Rozhodování není neutrální proces. Je to zátěž. Neustálé mikronapětí. Neustálé přepínání. Neustálý pocit, že cokoli zvolím, nese následky. A že když se netrefím, někdo to pocítí.
V práci to beru jako součást role. Jsem za to placený. Vím, do čeho jdu. Ale doma? Tam bych si přál být chvíli jen obyčejný člověk. Ne ten, co ví. Ale ten, co se může ptát. Ten, co může říct: „Nevím, rozhodni ty.“ Ten, co může být pasivní, aniž by to bylo brané jako nezájem nebo slabost.
Jenže když to zkusím, narazím.
„Tak ty nevíš?“
„Tak se rozhodni.“
„Tak navrhni něco.“
„Tak buď trochu iniciativní.“
A já mám pocit, že i doma se ode mě očekává výkon. Jiný typ, ale pořád výkon. Emoční, mentální, organizační. Pořád mám být ten, kdo drží směr. Ten, kdo má odpovědi. Ten, kdo ví, co je správně.
A když řeknu, že už nemám kapacitu, že bych byl rád, kdyby někdo rozhodl za mě, vypadá to, jako bych se vyhýbal odpovědnosti. Jako bych byl líný. Jako bych se nechtěl zapojit.
Přitom já se chci zapojit. Jen už nechci vést.
Chci mít aspoň jedno místo na světě, kde nemusím být mozek celého systému. Kde nemusím přemýšlet tři kroky dopředu. Kde nemusím nést důsledky za všechno. Kde můžu být chvíli v režimu „nevím a je to v pořádku“.
Protože únava z rozhodování není vidět. Není dramatická. Není slyšet. Neprojevuje se slzami ani výbuchy. Projevuje se otupěním. Prázdnem. Nechutí cokoliv řešit. Tím, že už nechci vybírat ani film, ani restauraci, ani barvu na zeď.
Ne proto, že by mi to bylo jedno. Ale proto, že už nemám mentální prostor cokoliv zvažovat.
Celý den řeším konflikty, priority, problémy jiných lidí. Doma bych si přál aspoň na chvíli nebýt tím, kdo má odpovědi. Být tím, kdo může být vedený. Kdo se může nechat nést. Kdo nemusí mít plán.
Jenže to je pro okolí těžko pochopitelné.
Zvenku vypadám funkčně. Stabilně. Jako někdo, kdo má věci pod kontrolou. Tak proč by najednou neměl mít názor na večeři, víkend nebo budoucnost? Proč by najednou neměl chtít rozhodovat?
Nikdo nevidí, že moje hlava je už přeplněná. Že každé další „tak co myslíš?“ je jen další kapka do plné nádoby. Že někdy už nechci myslet vůbec nic.
Nechci utíkat od odpovědnosti. Nechci se vzdát role. Jen bych chtěl, aby se aspoň někdy obrátila dynamika. Abych nemusel být pořád ten, kdo určuje směr. Aby se mě někdo zeptal ne „co navrhuješ“, ale „co by ti teď ulevilo“.
Protože rozhodování není známka síly. Je to zátěž, kterou člověk unese jen do určité míry. A když ji nese pořád, bez přestávky, bez prostoru na vypnutí, začne ho to pomalu vysávat.
Celý den rozhoduju v práci. Doma se ode mě čeká totéž. A já si začínám uvědomovat, že možná největší luxus v životě není mít moc rozhodovat. Ale mít někde prostor, kde nemusím rozhodovat vůbec. Kde můžu na chvíli přestat být ten, co ví. A být jen ten, kdo je.
