Článek
Chci klid, ona chce mluvit. A mezi těmi dvěma větami je celý náš vztah. Všechno, co se nedaří. Všechno, co bolí. Všechno, co se nikdy úplně neřekne, ale pořád visí ve vzduchu jako ticho, které je hlasitější než hádka.
Přijdu domů po dni, kdy mám hlavu plnou lidí, problémů, rozhodnutí a hluku. V práci mluvím celý den. Odpovídám. Vysvětluju. Řeším. Usmívám se. Funguje mi mozek na sto procent. A když konečně zavřu dveře bytu, jediné, po čem toužím, je klid. Ticho. Neřešit. Nemluvit. Jen být.
A ona… ona čeká celý den na to, až přijdu.
Chce mluvit. Chce sdílet. Chce říct, co se stalo. Co ji trápí. Co ji naštvalo. Co ji potěšilo. Jak se cítí. Jak se máme. Jak to s námi vidím. Jaký mám názor. Co cítím. Co si myslím. Co plánuju. Co bychom měli řešit.
A já sedím na gauči, koukám do prázdna a mám pocit, že se mi někdo snaží dostat do hlavy v momentě, kdy už tam není místo vůbec na nic.
Ne proto, že by mě nezajímala. Zajímá. Miluju ji. Jenže moje hlava funguje jinak. Já potřebuji nejdřív vypnout, abych byl schopný znovu zapnout. Ona potřebuje mluvit, aby se cítila blíž. Já potřebuji mlčet, abych se nezhroutil.
A tak vzniká ten náš nekonečný konflikt.
Ona má pocit, že ji neposlouchám.
Já mám pocit, že mě přetěžuje.
Ona má pocit, že utíkám.
Já mám pocit, že nemám kam utéct.
Ona má pocit, že ji odstrkuju.
Já mám pocit, že nemám prostor nadechnout se.
Sedíme vedle sebe na gauči. Fyzicky blízko. Psychicky každý v jiném světě.
Ona mluví. Já mlčím. A v jejích očích to znamená nezájem. Chlad. Odstup. V mých očích to znamená přežití. Obranu. Snaha nezbláznit se z další vlny slov, emocí, témat, otázek.
Neumím jí vysvětlit, že mlčení není odmítnutí. Že ticho není útěk. Že když mlčím, neznamená to, že mi na ní nezáleží. Znamená to, že jsem vyčerpaný.
Jenže ona to slyší jinak.
Slyší: nezajímáš mě.
Slyší: nejsi pro mě důležitá.
Slyší: nechci s tebou být.
A já slyším:
Mluv. Reaguj. Řeš. Sdílej. Buď přítomný.
I když už nemáš z čeho brát.
A tak se míjíme.
Ona se cítí opuštěná.
Já se cítím zahlcený.
Ona chce blízkost.
Já chci klid.
A oba máme pocit, že ten druhý nechápe to nejzákladnější.
Nejhorší je, že se nehádáme kvůli velkým věcem. Nejde o nevěru. Nejde o peníze. Nejde o děti. Jde o obyčejné večery. O gauč. O ticho. O slova. O energii.
Jde o to, že ona dobíjí baterky mluvením. Já mlčením.
A snažíme se nabíjet jeden druhého úplně opačným způsobem.
Když chci klid, ona to vnímá jako odmítnutí.
Když chce mluvit, já to vnímám jako tlak.
A nikdo z nás to nedělá ze zlé vůle.
Ona chce cítit spojení.
Já chci cítit úlevu.
Jenže ve vztahu se často učíme cizí jazyk. A myslíme si, že mluvíme stejnou řečí. Ona mluví jazykem emocí. Já jazykem ticha. Ona potřebuje slyšet slova. Já potřebuju prostor.
A místo toho, abychom si to přeložili, si to vyčítáme.
Ona říká: ty se mnou nemluvíš.
Já říkám: ty mi nedáš pokoj.
A oba máme pocit, že ten druhý je problém.
Pravda je, že problém není v tom, že chceme různé věci. Problém je v tom, že si je neumíme dovolit zároveň. Že neumíme vytvořit prostor, kde by byl klid pro mě a slova pro ni.
Protože já se bojím mluvit, když už jsem prázdný.
A ona se bojí ticha, protože ho vnímá jako vzdálení.
A tak se míjíme. Den za dnem. Ve stejném bytě. Ve stejné posteli. Ve stejném vztahu. Dva lidi, kteří se mají rádi, ale každý z nich potřebuje něco úplně jiného, aby se cítil v bezpečí.
Možná se ve vztahu nemíjíme proto, že bychom se nemilovali.
Možná se míjíme proto, že neumíme číst potřeby toho druhého, když jsou úplně opačné než naše vlastní.
Já chci klid, ona chce mluvit.
A oba vlastně chceme to samé – cítit se blízko.
Jen k tomu jdeme úplně jinou cestou. A místo aby se ty cesty potkaly, tak se pořád kříží a míjejí. A my pak stojíme vedle sebe, unavení, zmatení, frustrovaní… a každý s pocitem, že dává víc než ten druhý. A přitom jen každý mluví úplně jiným jazykem lásky.
