Článek
Bylo krásné odpoledne. Slunce svítilo, nohy jely, tep byl ideální a já si říkal, že svět je vlastně docela harmonické místo. Pak jsem ho uviděl. Muže. Klidného. Uvolněného. Se sluchátky přes uši velikosti menších mušlí. Stál na kraji cyklostezky a tvářil se, že přemýšlí o smyslu života. Netušil jsem, že za tři vteřiny budu součástí jeho obývacího pokoje.
Udělal krok.
Ne takový ten opatrný krok, kdy se člověk rozhlédne. Ne. To byl krok člověka, který vstupuje do vlastního prostoru. Do své zóny. Do své reality, kde je hlavní postavou. Vstoupil do stezky s lehkostí, s jakou se doma přesouvá od televize ke kuchyni. Bez ohlédnutí. Bez náznaku pochybnosti. Bez podezření, že existuje svět mimo jeho playlist.
Zazvonil jsem. Nic.
Zazvonil jsem podruhé. Intenzivněji. Nic.
Kdybych měl po ruce lodní sirénu, pravděpodobně by si myslel, že to je remix.
Ten moment je vždy fascinující. Vidím člověka, který je fyzicky přítomen, ale mentálně na koncertě. Možná běží s Drakeem po Torontu. Možná s Rammsteinem po Berlíně. Každopádně neběží po cyklostezce v mém městě, kde se k němu blíží 90 kilo cyklisty i s kolem.
Brzdím. Samozřejmě že brzdím. Protože na rozdíl od něj slyším realitu. Pneumatiky lehce zaskřípou, tep vyskočí, harmonie je pryč. On mezitím pokračuje svým tempem šneka na wellness pobytu. Uprostřed stezky. Ideálně lehce cik cak, aby byla zachována prvek napětí.
Když se konečně otočí – většinou až ve chvíli, kdy jsem metr za ním – jeho výraz je směs překvapení a pohoršení. Jako bych mu právě projel přes koberec v botách. Ten pohled říká: „Co tady děláš?“
Promiň. Asi jsem přehlédl ceduli „Obývák pana Sluchátka“.
Někdy mají kabel. Ten starý dobrý bílý kabel, který vlaje jako symbol odpojení od světa. Jindy mají bezdrátová sluchátka. Malé, nenápadné. Technologie, která umožňuje ignorovat okolí s maximálním komfortem. Evoluce pokročila. Nevšímavost je dnes elegantní.
Jednou jsem potkal dvojici. Muž a žena. Oba se sluchátky. Každý ve svém vesmíru. Kráčeli vedle sebe, ale každý s jiným soundtrackem. Vstoupili do stezky synchronně, jako by to byla choreografie. Zazvonil jsem. Nic. Zpomalil jsem. Nic. Nakonec jsem téměř zastavil a jen sledoval ten performativní kus moderního umění s názvem „Absolutní izolace“.
Když mě konečně zaregistrovali, tvářili se dotčeně. Jako bych narušil jejich intimní duet s algoritmem Spotify.
Nejlepší jsou ti, kteří po leknutí teatrálně uskočí. Srdce jim vyskočí do krku, ruce rozhodí, jako bych na ně vyběhl s motorovou pilou. Přitom jsem jen tiše přijel po vyznačené cyklostezce. V prostoru, který má v názvu „cyklo“.
Chápu to. Hudba je únik. Podcast je vzdělání. Telefonát je důležitý. Ale cyklostezka není obývák. Není to koberec mezi sedačkou a kuchyní. Je to dopravní infrastruktura. Místo, kde se pohybují lidé různou rychlostí. Někteří pěšky. Někteří na kole. Všichni by ideálně měli vědět, že existují i ti druzí.
Nejvíc mě baví ten moment po incidentu. Sundá si jedno sluchátko. Jen jedno. Druhé zůstává. Jako symbol toho, že realita je jen dočasná vsuvka mezi dvěma refrény. Řekne něco jako: „Ježiš, já vás neslyšel.“
Ano. To jsme si všimli oba.
Nejde o to, že by chodci na stezku nepatřili. Patří. Stejně jako já. Jde o ten způsob. O tu samozřejmost vstupu. O ten krok bez ohlédnutí, bez zpomalení, bez náznaku, že svět není jen kulisa k jejich playlistu.
Já pak znovu šlápnu do pedálů. Tep se pomalu vrací. Harmonie se snaží obnovit. A v dálce už vidím další postavu se sluchátky. Kráčí směrem ke stezce. Uvolněně. Domácky.
A já si říkám: vítej zpátky v obýváku. Jen prosím, příště se aspoň podívej, jestli ti tam zrovna neprojíždí kolo.
