Článek
Chtěl jsem ideální ženu. Přehlédl jsem tu správnou. Dneska už to zní skoro jako klišé, ale v době, kdy jsem to žil, jsem byl přesvědčený, že mám pravdu. Že mám nárok chtít víc. Lepší. Dokonalejší. Že se přece nemám spokojit s něčím „průměrným“, když svět je plný možností.
Měl jsem v hlavě seznam. Nepsaný, ale hodně konkrétní. Měla by být hezká, ale ne obyčejně hezká. Chytrá, ale ne tak, aby mě opravovala. Samostatná, ale aby mě potřebovala. Ambiciózní, ale aby měla čas. Sexy, ale ne „moc“. Vtipná, ale ne trapná. Přirozená, ale vždy upravená.
Zkrátka ideál, který v reálném světě skoro neexistuje. A pokud ano, tak rozhodně ne dlouhodobě.
Mezitím jsem měl vedle sebe ženu, která mě znala roky. Věděla, kdy jsem nervózní, kdy se přetvařuju, kdy něco skrývám. Uměla mě rozesmát, když jsem byl na dně. Podporovala mě v práci, tolerovala moje nálady, moje ticho, moje útěky do sebe.
Ale nebyla „dokonalá“.
Nebyla vždy nalíčená. Někdy byla unavená. Někdy podrážděná. Někdy brečela kvůli věcem, které mi přišly banální. Někdy chtěla řešit vztah, když já jsem chtěl mít klid.
A já si místo vděčnosti říkal: možná bych mohl mít lepší.
Začal jsem se dívat kolem sebe. Porovnávat. Scrollovat. Všímat si jiných žen. Všímat si hlavně toho, co mají navíc oproti té mojí. Hezčí postava. Větší ambice. Lepší styl. Méně emocí. Více lehkosti. Více „wow efektu“.
Z každé drobnosti jsem si v hlavě stavěl důkaz, že nejsem ve správném vztahu. Že někde čeká ta pravá, ideální, bezproblémová. A že já bych byl hlupák, kdybych se spokojil s něčím, co není stoprocentní.
Jenže vztah není e-shop. Nejde vrátit partnera do 14 dnů, když objevíš lepší model.
Začal jsem být odtažitý. Méně jsem se snažil. Méně jsem poslouchal. Víc jsem byl v telefonu, v hlavě, v představách. Ona to cítila. Snažila se. Ptala se, co se děje. Jestli jsem v pohodě. Jestli něco nechybí.
A já říkal: „Nic, jen jsem unavený.“
Ve skutečnosti jsem byl unavený z vlastních iluzí.
Zlom přišel nenápadně. Ne hádkou, ne dramatem. Prostě mi jednoho dne řekla, že už takhle nemůže. Že má pocit, že ve vztahu je sama. Že mě ztrácí. Že nechce být s někým, kdo je pořád napůl pryč.
A já jsem si poprvé připustil, že ji možná opravdu ztrácím.
Ale i tehdy jsem si pořád myslel, že to zvládnu. Že když odejde, něco lepšího přijde. Že svět je plný žen. Že tohle je jen jedna kapitola.
Odešla klidně. Bez výčitek. Bez scén. A to bylo na tom nejhorší.
Najednou jsem byl sám. Bez ní. Bez někoho, kdo znal moje slabosti a přesto se mnou chtěl být. Bez někoho, kdo mě bral i v mých horších verzích. A místo euforie přišla prázdnota.
Začal jsem chodit na rande. Seznamky, aplikace, nové tváře. A zjistil jsem, že ty „ideální“ ženy existují hlavně na fotkách a v prvních třech zprávách. V reálu mají taky své nálady, traumata, očekávání, nejistoty.
Jen už tam nebyla ta blízkost. Ta samozřejmost. Ten pocit domova.
Poprvé mi došlo, že jsem nehledal partnerku. Hledal jsem projekt. Vylepšenou verzi reality. Někoho, kdo mi bude potvrzovat, že jsem si vybral správně, že jsem „vyhrál“.
Ale ona nebyla trofej. Ona byla vztah.
A já jsem ho ztratil, protože jsem byl příliš zaneprázdněný hledáním dokonalosti.
Dneska už vím, že ideální žena neexistuje. Existuje jen žena, se kterou se cítíš v bezpečí. Se kterou můžeš být sám sebou. Která tě zná i ve chvílích, kdy nejsi atraktivní, úspěšný ani zábavný.
A že největší paradox je v tom, že tu správnou často přehlédneš právě proto, že není dokonalá. Je skutečná. A to je mnohem náročnější přijmout než iluzi z Instagramu nebo z vlastní hlavy.
Chtěl jsem ideální ženu. A přišel jsem o tu jedinou, která mě milovala takového, jaký opravdu jsem. A to je chyba, kterou už žádný „lepší výběr“ nikdy nespraví.
