Článek
Chtěl jsem rodinu. Fakt jsem chtěl. Nebyl to omyl, nebyl to nátlak, nebyla to nehoda. Byl to vědomý sen. Mít dítě, mít domov, mít někoho, komu budu patřit. Celý život jsem si myslel, že práce je to nejtěžší. Že když člověk maká od rána do večera, je vyřízený, a doma si konečně sedne, sundá boty a vypne. Jenže pak jsem si založil rodinu. A zjistil jsem, že práce byl vlastně odpočinek.
V práci aspoň vím, co se ode mě chce. Mám úkoly, termíny, odpovědnost, ale taky pauzu. Oběd. Ticho. Záchod se zavřenými dveřmi. V práci se na mě nikdo nelepí, nebrečí mi do ucha, nechce po mně pozornost každou minutu. V práci nejsem nonstop potřebný.
Doma ano.
Realita rodiny mě semlela jinak, než jsem čekal. Ne jedním velkým nárazem, ale tisíci malými. Nevyspání. Hluk. Neustálé řešení. Neustálé rozhodování. Neustálé emoce. Neustálý pocit, že někdo něco chce, potřebuje, očekává. A že to jsem já, kdo to má zvládnout.
Ráno vstanu unavenější, než když jsem šel spát. Přes den makám. Večer přijdu domů a začíná druhá směna. Ne ta fyzická, ale ta psychická. Být přítomný. Být trpělivý. Být hodný. Být stabilní. Být opora. I když mám v hlavě prázdno a v těle jen únavu.
Chtěl jsem rodinu, ale nikdo mi neřekl, že domov nebude místo klidu, ale další pracoviště. Jen bez výplatní pásky, bez dovolené, bez nemocenské. Jen s pocitem, že nesmíš selhat, protože nejde o projekt, ale o lidi, které miluješ.
A právě to je na tom nejtěžší. Že tě to vyčerpává, ale nemůžeš si stěžovat. Protože si to sám chtěl. Protože máš být vděčný. Protože máš být šťastný. Tak mlčíš. Zatneš zuby. Usměješ se. A uvnitř cítíš, jak ti dochází síla.
Nikdo nemluví o tom, jak vyčerpávající je neustálá emoční dostupnost. Že nestačí být doma fyzicky. Musíš být i mentálně. Reagovat. Naslouchat. Vnímat. Uklidňovat. Povzbuzovat. Hrát si. Vysvětlovat. A to i ve chvíli, kdy bys nejradši seděl v tichu a koukal do zdi.
Chybí mi starý druh únavy. Ten, co se dal vyspat. Ten, co skončil sprchou a večeří. Tahle únava je jiná. Je hlubší. Těžší. Neodchází. Jen se přesouvá z jednoho dne do druhého. A někdy mám pocit, že už si ani nepamatuju, jaké to je nebýt unavený.
Nechci říct, že lituju. Miluju svoje dítě. Miluju svou rodinu. Ale realita mě překvapila víc než jakýkoli šéf, projekt nebo noční směna. Nikdo mi neřekl, že budu unavený i o víkendech. I na dovolené. I když „nic nedělám“.
Protože v rodině se nikdy nic nedělá jen tak. I když sedíš, tak hlídáš. I když ležíš, tak posloucháš. I když mlčíš, tak přemýšlíš. I když spíš, tak jsi napůl vzhůru. Mozek nikdy nevypne. Odpovědnost nikdy nekončí.
A nejhorší je ten vnitřní rozpor. Na jednu stranu obrovská láska. Na druhou stranu obrovská únava. A mezi tím pocit viny, že bys měl být šťastnější, vděčnější, silnější. Že bys neměl mít chuť utéct. Že bys neměl myslet na to, jaké to bylo, když jsi byl sám.
Ale myslím. Často.
Myslím na ticho. Na prázdný byt. Na večer bez povinností. Na ráno bez křiku. A hned potom přijde stud. Protože přece mám všechno, co jsem chtěl. Tak proč jsem tak vyčerpaný?
Možná proto, že rodina je ta nejtěžší práce na světě. Jen se o tom nemluví jako o práci. Mluví se o lásce, štěstí, naplnění. Ale nemluví se o únavě, frustraci, ztrátě energie, ztrátě sebe sama.
Chtěl jsem rodinu. A mám ji. Jen jsem nečekal, že mě bude vyčerpávat víc než jakákoli kariéra. Že nejtěžší nebude uživit ji finančně, ale psychicky. Že největší dřina nebude v kanceláři, ale doma.
A že největší paradox celého života bude ten, že místo, kam jsem chodil odpočívat, se stane místem, kde musím podávat ten největší výkon. Každý den. Bez potlesku. Bez pauzy. Bez možnosti říct: dnes už nemůžu.
Protože doma se „nemůžu“ neříká. Doma se jede dál. I když už nemáš z čeho brát. I když jsi vyčerpaný víc než z práce. I když miluješ, ale už sotva stojíš na nohou.
