Článek
Jsem vyčerpaný, ale nemám právo si stěžovat. Tohle je věta, kterou mám v hlavě skoro pořád. Automatická. Naučená. Vždycky, když cítím únavu, frustraci nebo vnitřní prázdno, okamžitě se ozve hlas: Nech si to. Máš se dobře. Jiní to mají horší.
A tak mlčím.
Protože objektivně vzato mi nic nechybí. Mám práci. Nejsem pod mostem. Mám partnerku. Mám dítě. Nejsem nemocný. Nejsem hladový. Nejsem ve válce. Nejsem v dluzích. Tak co bych vlastně chtěl?
Přesně tohle je ten problém. Že když se cítím špatně, hned si to sám zakážu. Že moje únava musí projít testem oprávněnosti. Jestli je dost „legitimní“. Jestli si ji zasloužím. Jestli mám dost důvodů, abych mohl říct: je mi těžko.
A většinou ten test neprojdu.
Protože vždycky se najde někdo, kdo maká víc. Kdo je nemocnější. Kdo má horší dětství. Kdo je ve větším stresu. A tak moje vyčerpání automaticky klesá na hodnotu: rozmazlenost.
Tak se naučím být unavený potichu.
Funguju. Vstanu. Práce. Povinnosti. Doma další směna. Dítě. Úkoly. Nákup. Údržba vztahu. Rodinné návštěvy. Sociální život. Všude se ode mě čeká přítomnost, energie, pozornost, výkon.
A já to dávám. Navenek.
Uvnitř se ale cítím jak vyždímaný hadr. Ne dramaticky. Ne tak, že bych ležel v posteli a brečel. Spíš tak nenápadně. Chronicky. Dlouhodobě. Bez jasného bodu zlomu. Jen takové tiché, táhlé vyčerpání, které nemá začátek ani konec.
Ráno vstanu už unavený. Ne fyzicky, ale vnitřně. Bez chuti. Bez jiskry. Bez radosti. Všechno zvládám, ale nic si neužívám. Všechno je povinnost. I věci, které by mě teoreticky měly těšit.
A nejhorší je, že o tom nemluvím. Protože nemám právo si stěžovat.
Když bych to zkusil říct nahlas, sám sebe slyším, jak zním. Jako typický chlap, co má všechno a stejně fňuká. Jako někdo, kdo si neváží toho, co má. Jako někdo, kdo by se měl spíš sebrat a makat.
Tak si to nechám pro sebe.
Jenže vyčerpání, které se neventiluje, se nevytratí. Jen se přetaví. Do podrážděnosti. Do cynismu. Do apatie. Do ztráty chuti na sex. Na lidi. Na konverzace. Na cokoliv, co vyžaduje další energii.
Začnu být protivný. Ne proto, že bych byl zlý. Ale proto, že už nemám kapacitu. Začnu být tichý. Ne proto, že bych byl odtažitý. Ale proto, že už nemám co dávat. Začnu být prázdný. Ne proto, že bych byl chladný. Ale proto, že jsem dlouho jel bez doplnění.
A všichni kolem si myslí, že jsem v pohodě. Protože si nestěžuji. Protože funguji. Protože se nezhroutím. Protože se neusadím na gauč a neřeknu: už nemůžu.
Protože jsem se naučil, že chlap nemá právo si stěžovat.
Chlap má zvládat. Chlap má vydržet. Chlap má být opora. Chlap má řešit, ne prožívat. Chlap má makat, ne si stěžovat na únavu. Chlap má být rád, že má práci a rodinu, a držet hubu.
A tak držím.
Jenže čím déle držím, tím víc mám pocit, že se pomalu vytrácím sám sobě. Že už nejsem člověk, ale funkce. Zaměstnanec. Partner. Otec. Syn. Kamarád. Role. Povinnosti. Očekávání.
Kde jsem v tom já?
Když se zeptám sám sebe, co chci, často nevím. Když se zeptám, co cítím, odpověď je jen: jsem unavený. A když se zeptám, proč jsem unavený, nedokážu to přesně pojmenovat.
Protože to není z jedné věci. Je to z dlouhodobého přetížení. Z toho, že dávám víc, než beru. Z toho, že se přizpůsobuju, ale málokdy se ptám, co potřebuju. Z toho, že jsem se naučil být silný navenek a prázdný uvnitř.
A pořád si říkám, že si nemám právo si stěžovat. Že to přejde. Že jsem jen rozmazlený. Že jiní by byli rádi za můj život.
Možná by. Ale to nic nemění na tom, že v tom svém se cítím vyčerpaný.
Ne dramaticky. Ne tak, aby si toho někdo všiml. Ale dost na to, aby mě to pomalu ukusovalo zevnitř. Dost na to, aby se mi nechtělo vstávat. Dost na to, aby mi bylo jedno, co bude za pět let. Dost na to, aby se ze života stal projekt, ne zážitek.
A to je možná ten největší skandál. Ne to, že jsem unavený. Ale to, že si připadám provinile za to, že jsem unavený.
Že mám pocit, že musím nejdřív splnit kvótu utrpení, abych mohl říct, že mi není dobře. Že moje únava musí být dostatečně „vážná“, jinak nemá nárok existovat.
Jenže vyčerpání nefunguje podle morální tabulky. Není to soutěž v tom, kdo má horší život. Je to signál těla a hlavy, že už jedou dlouho přes limit.
A já ten signál slyším. Jen ho systematicky ignoruju.
Protože jsem se naučil, že stěžovat si je slabost. Že únava je selhání. Že říct „už nemůžu“ je ostuda. Že když mám všechno, musím být automaticky vděčný a šťastný.
Tak jsem vděčný. A nešťastný zároveň. A hlavně vyčerpaný.
A nejvíc mě děsí, že kdybych se teď opravdu zastavil a dovolil si to přiznat nahlas, nevím, co by následovalo. Co bych změnil. Co bych si dovolil chtít jinak. Kde bych ubral. Koho bych zklamal.
Tak radši dál funguju. Unavený, ale potichu. Vyčerpaný, ale s úsměvem. Prázdný, ale spolehlivý.
Protože mám přece všechno. Tak na co bych si vlastně stěžoval. Jen na sebe. A to se přece nedělá.
