Článek
Chtěla řešit budoucnost. Seděla naproti mně, mluvila o plánech, o tom, kde budeme za rok, za pět let, co bychom měli změnit, kam se posunout. Dívala se na mě s vážným výrazem, čekala reakci, názor, zapojení. A já jsem v tu chvíli měl pocit, že sotva zvládám přítomnost.
Ne že by mě nezajímala. Ne že by mi na vztahu nezáleželo. Jen jsem byl tak vyčerpaný, že slovo „budoucnost“ znělo skoro absurdně. Jako luxus, na který momentálně nemám kapacitu.
Já ten den přežil. To byl můj jediný reálný úspěch.
Vstal jsem. Dojel do práce. Odpověděl na maily. Vyřešil problémy. Usmíval se, i když se mi nechtělo. Držel jsem se v tempu, i když jsem uvnitř cítil jen prázdno a tlak. A když jsem konečně dorazil domů, měl jsem pocit, že moje hlava už je úplně plná.
A do toho přišla ona s otázkou: „Kam vlastně směřujeme?“
Kam směřujeme? Já v tu chvíli směřoval maximálně k gauči.
Zatímco ona přemýšlela v horizontu let, já fungoval v režimu hodin. Možná minut. Jak vydržím dnešní večer. Jak se zítra zase zvednu. Jak dlouho ještě zvládnu to tempo. Jak moc se ještě dokážu přetvařovat, že je všechno v pohodě.
Budoucnost pro mě nebyla vzrušující. Byla děsivá. Protože když sotva zvládám přítomnost, jak mám plánovat něco dalšího?
Ona to ale vnímala jinak. Pro ni byla budoucnost způsob, jak se uklidnit. Jak mít jistotu. Jak dát vztahu směr a smysl. Chtěla mluvit o společném bydlení, o cestování, o dětech, o tom, co od života čekáme.
A já jsem seděl naproti ní a cítil se provinile, že na to nemám energii.
Ne že bych ty věci nechtěl. Jen jsem na ně neměl vnitřní prostor. Moje hlava byla zahlcená základním fungováním. Práce, povinnosti, tlak, únava. Každý den byl spíš boj než cesta. Spíš přežívání než rozvoj.
A v takovém stavu je těžké snít.
Když jsi dlouhodobě unavený, budoucnost se nejeví jako možnost, ale jako další nárok. Další seznam úkolů. Další očekávání, která budeš muset naplnit. Další závazky, které tě budou stát energii, kterou už teď nemáš.
Ona mluvila o tom, co bychom mohli mít.
Já přemýšlel o tom, co už sotva zvládám.
A čím víc se snažila mě vtáhnout do plánování, tím víc jsem se uzavíral. Ne proto, že bych byl proti. Ale proto, že jsem se cítil zahlcený. Jako by na mě někdo chtěl stavět další patro domu, jehož základy už teď praskají.
Říkala, že mám být pozitivnější. Že se mám dívat dopředu. Že nemůžu pořád řešit jen práci a únavu. Že vztah potřebuje vizi.
A já si v duchu říkal, že vztah potřebuje hlavně dva lidi, kteří nejsou na pokraji sil.
Protože budoucnost se neplánuje z prázdna. Budoucnost se plánuje z energie. Z vnitřní stability. Z pocitu, že máš z čeho dávat. Já měl pocit, že už dlouho jen beru sám ze sebe. Že jedu na rezervu, která se neobnovuje.
A tak jsme se minuli.
Ona chtěla stavět.
Já jsem se snažil nespadnout.
Ona chtěla mluvit o tom, co přijde.
Já jsem řešil, jak přežít to, co je.
A někde mezi těmi dvěma světy vzniklo ticho. Ne hádka, ne konflikt. Jen nepochopení. Protože z jejího pohledu jsem byl pasivní, nezainteresovaný, bez vize. Z mého pohledu jsem byl vyčerpaný člověk, který už nemá kapacitu dívat se dopředu.
Možná je to jeden z největších rozdílů, jaké mohou ve vztahu vzniknout. Když jeden partner plánuje a druhý jen přežívá. Když jeden řeší budoucnost a druhý bojuje s přítomností. Když jeden chce růst a druhý se snaží nezhroutit.
A přitom oba mohou mít pravdu.
Jen každý stojí v jiné životní fázi. V jiném vnitřním stavu. S jinou hladinou energie.
Já bych jí rád dal budoucnost. Ale nejdřív bych potřeboval znovu získat přítomnost. Přestat být permanentně unavený. Přestat mít pocit, že život je nekonečný seznam povinností. Najít znovu chuť, radost, lehkost.
Protože dokud je pro mě každý den spíš boj než prostor, budoucnost nebude znít jako příslib. Bude znít jako další zátěž.
Chtěla řešit budoucnost. Já sotva přežil přítomnost. A možná jsme si v tu chvíli neodhalili problém vztahu, ale problém životního tempa. To, že jeden z nás ještě má sílu dívat se dopředu – a druhý už jen hledá místo, kde by si mohl na chvíli sednout a konečně si oddechnout.
