Článek
Na začátku jsem si myslel, že dlouhé jízdy na kole jsou hlavně o nohách, plicích a dobré svačině. Že když má člověk dost sil, prostě jede, a když je nemá, sesedne. Jenže pak přišly první opravdu dlouhé kilometry, ty, kdy se krajina začne opakovat, svaly pálí a hlava začne šeptat, že by bylo mnohem rozumnější to zabalit a dát si někde kávu. Právě tam, někde mezi pátým kopcem a nekonečnou rovinkou, jsem pochopil, že skutečný boj se neodehrává v nohách, ale v hlavě.
Tělo má totiž překvapivě jednoduchou strategii. Jakmile je unavené, vyšle signál stop. Bolest, ztuhlost, pocit, že už to nejde. Hlavu to ale neznamená konec, spíš začátek vyjednávání. Najednou se objevují myšlenky typu ještě deset minut, ještě tenhle kopec, ještě k té další vesnici. Uvědomil jsem si, že velká část vytrvalosti není o tom, kolik vydržím, ale jak si to dokážu rozkouskovat, aby to bylo snesitelné. Místo stovky kilometrů jen dalších pět. A pak dalších pět. A tak pořád dokola.
Na kole se člověk potká sám se sebou víc než kdekoli jinde. Není kam utéct, není koho obvinit. Když je mi těžko, nemůžu si říct, že za to může šéf nebo počasí. Jsem to já, kdo šlape, a já, kdo přemýšlí o tom, jestli má smysl pokračovat. V těchto chvílích vyplavou na povrch všechny pochybnosti, které běžně přehlušuje hluk světa. Najednou se ptám, proč to vlastně dělám, proč se takhle trápím, a jestli by nebylo jednodušší jet domů. Odpovědi nejsou vždycky hezké, ale jsou upřímné.
Zjistil jsem, že hlava je mistr v dramatizaci. Z pár unavených svalů dokáže vytvořit pocit totálního zhroucení. Z jedné těžké chvíle udělá dojem, že to tak bude už navždy. Když jsem se naučil tyhle myšlenky pozorovat a nebrat je úplně vážně, jízda se najednou změnila. Bolest nezmizela, ale přestala mě ovládat. Byl to zvláštní pocit svobody uprostřed únavy.
Dlouhé kilometry mi také ukázaly, jak obrovskou sílu má pozornost. Když jsem se soustředil jen na to, jak je mi špatně, byl každý metr utrpením. Když jsem se začal dívat kolem sebe, všímat si stromů, oblohy nebo rytmu vlastního dechu, najednou to šlo líp. Tělo jelo pořád stejně, ale hlava byla jinde. A někdy právě to stačí k tomu, aby člověk dojel mnohem dál, než si myslel, že je možné.
Na konci dlouhé jízdy nepřichází jen únava, ale i zvláštní klid. Pocit, že jsem se sebou byl několik hodin bez výmluv a bez masek. Že jsem viděl, jak snadno bych to mohl vzdát, a přesto jsem to neudělal. Tyhle malé vítězství se pak nenápadně přelévají i do běžného života. Když je mi těžko v práci nebo ve vztazích, vzpomenu si na ty chvíle na kole, kdy jsem měl chuť sesednout, ale ještě jsem to zkusil.
Dlouhé kilometry mě naučily, že hranice toho, co zvládnu, je mnohem dál, než si moje tělo myslí. A že hlava, i když občas panikaří, umí být i tím nejlepším spojencem. Stačí jí jen trochu naslouchat a zároveň ji nenechat, aby rozhodovala ve chvíli, kdy je nejvíc unavená. To je lekce, kterou mi žádná posilovna ani motivační knížka nedala tak jasně jako obyčejná silnice a kolo pod nohama.
