Článek
Cyklistika na oko. Přesně tak by se daly popsat takzvané společné stezky pro chodce a cyklisty. Na mapách jsou krásně zelené, v propagačních materiálech se usmívají rodiny na kolech, děti na koloběžkách a senioři s nordic walking holemi. Realita je ale úplně jiná. Realita je nervózní, nebezpečná a plná tichých konfliktů, které občas končí pádem, řevem nebo sanitkou.
Začal jsem jezdit na kole víc poté, co jsem se rozhodl omezit auto. Chtěl jsem být ekologický, moderní, trochu městský hrdina. Radnice mi šla naproti: vybudovala síť „bezpečných stezek“. Tedy přesněji řečeno namalovala pár piktogramů na chodník a prohlásila ho za společný prostor. Chodec, pes, kočárek, běžec, cyklista, koloběžka. Všichni dohromady. Bez oddělení. Bez pravidel. Bez logiky.
První střet přišel rychle. Jel jsem po stezce, přede mnou paní se sluchátky, pes na vodítku nataženém přes celou šířku cesty. Zazvonil jsem. Nic. Zazvonil jsem znovu. Paní se lekla, pes cukl, vodítko se napnulo, já šel na brzdy a málem letěl přes řídítka. Paní na mě začala křičet, že je to chodník a co tam dělám na kole. Ukázal jsem na značku. Ona ukázala na mě. A oba jsme měli pravdu. To je kouzlo společných stezek. Všichni mají pravdu. A všichni jsou v ohrožení.
Největší problém je rychlost. Chodec jde tři až pět kilometrů za hodinu. Cyklista jede patnáct, dvacet, někdo klidně třicet. Fyzika je neúprosná. Stačí jeden nečekaný pohyb, jeden pes, jedno dítě, které se rozběhne šikmo přes cestu. A z idylické stezky je nárazník bez nárazníku.
Jednou jsem viděl malou holku na odrážedle. Jela klikatě, smála se, rodiče šli kus za ní. Proti ní se řítil cyklista v přilbě, sportovní typ, sluchátka v uších, výraz Tour de France. Na poslední chvíli strhl řídítka, holka spadla, začala brečet. Cyklista ani nezastavil. Rodiče křičeli. On zmizel. Oficiálně se nic nestalo. Nehoda bez nehody. Jen další důkaz, že ten systém je postavený na štěstí.
Radnice tomu říká sdílený prostor. Já tomu říkám sdílený chaos. Nikdo přesně neví, kdo má přednost. Chodci se cítí ohrožení koly, cyklisté zase chodci, kteří se motají všude možně. Vzniká tichá nenávist. Cyklisté nadávají na „zabraný chodník“, chodci na „šílené cyklisty“. A politici si mezitím odškrtávají kolonku: infrastruktura pro cyklo – splněno.
Největší ironie je, že tyhle stezky nejsou bezpečné ani pro jednu skupinu. Pro chodce jsou nebezpečné, protože kolem nich sviští kola. Pro cyklisty proto, že musí neustále brzdit, kličkovat a počítat s tím, že se někdo kdykoliv zastaví, otočí, rozběhne, vytáhne mobil nebo pustí dítě.
A pak jsou tu senioři. Lidi, kteří sotva chodí rovně, ale najednou se ocitnou na trase, kde se počítá s dynamickým pohybem. Viděl jsem pána s holí, jak se snažil přejít na druhou stranu stezky. Kola ho objížděla zleva zprava. Vypadal jak srna na dálnici. Nikdo mu nepomohl. Všichni jen projížděli. Protože přece jedeme po „své“ trase.
Celé je to vlastně obrovský urbanistický podvod. Města se tváří, že podporují cyklistiku, ale ve skutečnosti jen přesouvají problém z aut na chodníky. Místo aby vznikaly oddělené cyklopruhy, vznikají kompromisy. A kompromis v dopravě znamená jediné: vyšší riziko pro slabší.
Společná stezka je levná. Nemusí se nic bourat, nic plánovat, nic vysvětlovat. Prostě se vezme chodník, přidá se značka a hotovo. Politicky ideální řešení. Prakticky katastrofa.
Jako cyklista se bojím, že někoho srazím. Jako chodec se bojím, že mě někdo sejme. A jako občan se bojím, že tohle je vrchol městského plánování. Že místo skutečné infrastruktury dostáváme jen iluze bezpečí a marketingová hesla o udržitelné dopravě.
Nejvíc skandální na tom je, že se to celé tváří jako pokrok. Jako civilizační krok dopředu. Přitom je to jen elegantní způsob, jak říct: „Nemáme prostor ani odvahu to udělat pořádně, tak se nějak domluvte mezi sebou.“ Slabší ustoupí, silnější projede.
Cyklistika na oko. Na papíře moderní, v realitě nebezpečná. A dokud budeme předstírat, že jeden pruh pro všechny je řešení, budeme si dál hrát na udržitelné město, kde se místo aut srážejí lidé navzájem. Jen potichu, bez plechu a bez statistik, které by se dobře vyjímaly v tiskové zprávě.
