Článek
Ten den nezačal nijak výjimečně. Tchýně se objevila ve dveřích s větou „já jen na chvilku“, což je slovní spojení, které by mělo být oficiálně uznáno jako varování. Sotva vešla, rozhlédla se po bytě tím zvláštním pohledem, kdy člověk mlčí, ale zároveň je jasné, že v hlavě už běží seznam chyb. V tu chvíli jsem ještě netušil, že náš byt právě vstoupil do fáze rekonstrukce bez stavebního povolení.
První změny přišly nenápadně. Obraz v obýváku byl prý příliš tmavý a vyzařoval napětí. Sundala ho, opřela o zeď a nahradila jiným, který jsme dostali před lety a schovávali ve skříni. Gauč se posunul o půl metru, protože „takhle to konečně dává smysl“. Když jsem se zeptal, komu přesně, dostal jsem přednášku o prostoru, světle a proudění energie.
Pak přišla na řadu kuchyň. Tam už nešlo o estetiku, ale o princip. Talíře byly špatně poskládané, hrnky nelogicky rozmístěné a koření vyloženě chaotické. Během patnácti minut jsem nevěděl, kde je sůl, ale tchýně byla spokojená, protože konečně nastolila řád. Vysvětlila mi, že takhle to funguje v normálních domácnostech, a já poprvé zapochyboval, jestli v nějaké takové bydlím.
Nejhorší nebyly samotné změny, ale komentáře. Každý přesunutý kus nábytku doprovázelo vysvětlení, proč jsme to dělali špatně doteď. Každá poznámka byla pronesena s úsměvem a větou „to nemyslím zle“. Když jsem se pokusil namítnout, že se mi původní uspořádání líbilo, dozvěděl jsem se, že zvyk je nepřítel pokroku.
Manželka se celou dobu tvářila smířlivě. Občas přikývla, občas pomohla, a já pochopil, že tenhle boj už dávno prohrála přede mnou. Byt se postupně měnil v místo, kde všechno „dávalo smysl“, jen já jsem se cítil čím dál víc jako host. Když tchýně odcházela, byla spokojená, unavená a hrdá na dobře odvedenou práci.
Zůstali jsme stát v bytě, který byl uklizený, přeuspořádaný a cizí. Tehdy mi došlo, že některé návštěvy nepřicházejí na kávu, ale na kontrolu. A že existují lidé, kteří nepřepisují jen nábytek, ale i hranice. A vždycky přesně vědí, proč je to pro vaše dobro.
