Článek
Jednoho dne jsem si vyjel jen tak. Pohodová jízda, kadence akorát, hlava čistá. Říkal jsem si, že dneska to bude klid. Žádné sprinty, žádné ego souboje s auty, žádné dramatické manévry. Jen já, kolo a asfalt.
A pak jsem ho uviděl.
Malý člověk. Přibližně metr vysoký. Helma nakřivo. Odrážedlo barvy, která by zastavila i letadlo. Jel přede mnou cik cak s elegancí opilého kolibříka. Rodiče někde vzadu, v bezpečné vzdálenosti filozofického dohledu.
V tu chvíli se ze mě nestává cyklista. Stávám se instruktorem krizového brzdění. Bez platu. Bez certifikátu. Jen s velmi rychle reagujícími prsty na brzdových pákách.
Dítě na odrážedle je čistá energie. Nemá plán. Nemá směr. Má jen momentální nápad. A ten nápad se může kdykoliv změnit. Teď jede rovně. Teď doleva. Teď stojí. Teď se rozběhne napříč stezkou, protože zahlédlo pampelišku, která si zaslouží okamžitou inspekci.
Brzdím. Znovu. Zadní kolo lehce poskočí. Tep nahoru. Úsměv dolů.
Rodič se usměje tím uklidňujícím výrazem: „On je takový živý.“
Ano. To vidím. Já jsem teď taky docela živý. Hlavně díky tomu, že jsem zastavil deset centimetrů od jeho zadního kola velikosti talířku na kávu.
Nejlepší je ten moment, kdy dítě náhle objeví princip náhlé změny směru. Bez signalizace. Bez varování. Otočka o sto osmdesát stupňů přímo do mé trajektorie. Já mezitím provádím manévr, který by si zasloužil zpomalený záběr a dramatickou hudbu.
Kolo se zastaví. Já balancuju na hraně fyziky i trpělivosti.
„Dávej pozor!“ zavolá rodič.
Instinktivně se rozhlédnu, komu to říká. Pak mi dojde, že pravděpodobně mně. Ano, já mám dávat pozor. Na dítě, které se pohybuje podle náhodného generátoru pohybu. Dává to smysl.
Aby bylo jasno – nemám nic proti dětem na odrážedlech. Naopak. Je to krásné. Učí se rovnováhu, odvahu, svobodu. Jen bych občas ocenil malou poznámku pod čarou: „Tento malý jezdec nemá pud sebezáchovy ani povědomí o rychlosti ostatních.“
Jednou jsem potkal hned dva. Bratři. Každý na svém stroji. Křižovali stezku jako synchronizovaní plavci bez tréninku. Jeden zastavil uprostřed. Druhý ho chtěl objet. Zvolil ale stejnou stranu jako já. V tu chvíli jsem provedl tak ostré brzdění, že jsem málem podepsal smlouvu s výrobcem brzdových destiček.
Rodiče? Diskutovali o víkendových plánech.
Možná si myslí, že cyklista přece zastaví. A mají pravdu. Zastavím. Vždycky zastavím. Protože mám víc kilogramů, víc rychlosti a víc odpovědnosti. A taky víc zkušeností s tím, jaké to je padat.
Ale někdy si říkám, že bych si měl začít účtovat lekce. „Krizové brzdění level 1: Dítě náhle vběhne do dráhy.“ „Level 2: Dvě děti a jedna koloběžka.“ „Level 3: Dítě zastaví a začne vám mávat přes celou šířku stezky.“
Ano, to se taky stalo. Zastavilo se. Otočilo. A začalo mi nadšeně mávat. Roztomile. Upřímně. A já tam stál, s kolem mezi nohama, a přemýšlel, jestli jsem právě součástí veřejného vystoupení.
Nejtěžší je ta kombinace strachu a něhy. Protože když brzdím před dítětem, nejde jen o mě. Nejde jen o pád. Jde o to, že nechci být ten dospělý, který mu pokazí první zážitek z jízdy.
A tak brzdím. Znovu a znovu. Zdarma. Bez aplausu. Bez medaile.
Když se konečně protáhnu kolem, většinou slyším: „Poděkuj pánovi.“
Malý jezdec se na mě podívá, usměje se a zase se rozjede napříč stezkou. Protože svět je velký a on ho chce projet celý. Ideálně křížem.
Já se znovu rozjíždím. Brzdy lehce zahřáté, nervy lehce napjaté. A v dálce už vidím další barevnou helmu a malé odrážedlo.
Usměju se. Dnešní trénink ještě nekončí.
Protože jestli mě něco cyklostezka naučila, tak to, že nejlepší lekce krizového brzdění nedostanu v kurzu. Dostanu ji zdarma. Od dítěte, které právě objevilo, že zatočit může kdykoliv.
