Článek
Ekologie jen na plakátech. Přesně tak dnes vypadá většina českých měst. Na billboardech se usmívají lidé na kolech, radnice mluví o udržitelnosti, klimatu a zelené budoucnosti. Ale jakmile vyjedete do ulic, zjistíte, že skutečným bohem města není strom, vzduch ani člověk. Je to auto. A všechno ostatní je jen marketingová dekorace.
Rozhodl jsem se jezdit na kole z jednoduchého důvodu. Už mě nebavilo stát v kolonách, platit za benzín a dýchat vlastní výfukové plyny. Chtěl jsem se hýbat, šetřit planetu a trochu si připadat jako zodpovědný občan. Věřil jsem tomu, co město hlásalo: že cyklistika je budoucnost, že infrastruktura se zlepšuje, že už nejsme v devadesátkách.
Realita mě ale fackovala hned od prvního dne. Vyjel jsem z domu a během pěti minut jsem pochopil, že ekologie tady končí u sloganu. Cyklostezka začala, po sto metrech zmizela, pak se objevila znovu jako pruh namalovaný přímo mezi zaparkovanými auty. Tak blízko, že jsem se bál otevřených dveří víc než projíždějících kamionů.
Na křižovatce cyklopruh skončil úplně. Žádná značka, žádné navádění. Prostě nic. Najednou jsem byl hozený mezi auta, která se rozjížděla na zelenou. Řidiči nervózní, spěchající, podráždění. Jeden mi zatroubil, druhý mi ukázal prostředníček, třetí mě objel tak těsně, že jsem cítil proud vzduchu na ruce. A to všechno v městě, které se oficiálně pyšní titulem „přátelské k cyklistům“.
Největší paradox je, že město po mně chce, abych byl ekologický, ale dělá všechno proto, aby mě to přestalo bavit. Jízda na kole není plynulá, není logická, není bezpečná. Je to neustálé přeskakování mezi režimy. Chvíli silnice, pak chodník, pak sdílená stezka, pak sesednout, přenést kolo, znovu nasednout. Jako by někdo navrhoval dopravu podle toho, kdo nikdy na kole neseděl.
Začal jsem si všímat jedné věci. Všechna ekologická opatření jsou nastavená tak, aby hlavně neomezila auta. Stromy se sází tam, kde nepřekážejí parkování. Cyklostezky se kreslí tam, kde už je dost místa. Sdílené pruhy vznikají na chodnících, ne na silnicích. Všechno je kompromis. A každý kompromis znamená, že to odskáče ten slabší.
Když jedu na kole, cítím se jako vetřelec. Jako někdo, kdo narušuje přirozený řád světa, kde se má jezdit autem. Řidiči mají pocit, že je zdržuju. Chodci mají pocit, že je ohrožuju. Policie má pocit, že by se to celé dalo vyřešit tím, kdybych prostě zmizel. Nikdo mi neřekne otevřeně „nejezdi“, ale celý systém mi to naznačuje na každém metru.
Jednou jsem se dostal do dopravní zácpy, která se nehýbala skoro dvacet minut. Stál jsem vedle aut, všichni v klimatizovaných bublinách, motory běžely, výfuky chrlily. Já je předjel za pár vteřin. A v tu chvíli mi došlo, jak absurdní to celé je. Město plné lidí, kteří by mohli jet na kole, ale místo toho sedí v plechu a pomalu se dusí navzájem. A přitom se všichni tváří, že to je normální.
Ekologie se u nás řeší tak, že se lepí samolepky, pořádají kampaně a tisknou brožury. Mluví se o změně myšlení, o odpovědnosti, o budoucnosti dětí. Ale nikdo nechce řešit to hlavní: prostor. Kdo ho má. Kdo ho zabírá. Kdo má právo se ve městě pohybovat pohodlně a kdo má jen přežívat.
Auto zabírá nejvíc místa, produkuje nejvíc hluku, smogu a nebezpečí. Přesto má největší privilegia. Široké silnice, parkování všude, podjezdy, nadjezdy, tunely. Cyklista dostane úzký pruh, který končí v ničem. Chodec dostane sdílený prostor, kde musí uhýbat všem. A pak se to celé prodává jako ekologická transformace.
Nejvíc skandální na tom je, že se vina přehazuje na jednotlivce. Když nejezdíš na kole, nejsi dost ekologický. Když jezdíš, riskuješ život. Když si koupíš elektromobil, jsi hrdina. I když pořád zabíráš stejné místo, vytváříš stejné kolony a pořád máš čtyři kola navíc oproti všem ostatním.
Začínám mít pocit, že skutečná ekologie by byla pro města příliš radikální. Znamenala by ubrat prostor autům. Zrušit parkování. Zúžit silnice. Dát prioritu lidem, ne strojům. A to je politicky nepopulární. Tak se raději lepí zelené plakáty a hraje se divadlo o udržitelnosti.
Jako cyklista se pohybuju v kulisách ekologického města, které ve skutečnosti nikdy nevzniklo. Je to jen scénografie. Strom v květináči, cyklopruh na tři sta metrů, slogan na webu radnice. A pod tím vším stejný starý svět, kde se počítá hlavně rychlost, výkon a pohodlí za volantem.
Ekologie jen na plakátech. Ve skutečnosti se pořád žije podle stejného modelu: kdo má auto, má moc. Kdo ho nemá, musí být opatrný, pokorný a vděčný za každý metr prostoru. A dokud se tohle nezmění, budou všechny řeči o zelené budoucnosti jen hezkým příběhem pro tiskové konference. Zatímco ve skutečných ulicích se dál bude jezdit, troubit, parkovat a dusit. A cyklista bude pořád jen statistická chyba v systému, který se bojí přiznat, že bez aut by se mu možná dýchalo líp.
