Článek
Influencer na kole má elektropohon, ale vydává se za čistého jezdce. Kdyby mi to někdo řekl předem, asi bych se zasmál a řekl, že to zní jako závist nebo konspirační teorie lidí, co nemají nohy na kopce. Jenže já jsem ho viděl. A hlavně jsem ho slyšel.
Říkejme mu třeba Adam Power.
Adam je ten typ cyklisty, co má vždycky dokonale sladěný dres, brýle větší než čelní sklo u kamionu a Instagram plný motivačních citátů. „Tvůj jediný limit jsi ty sám.“ „Když to bolí, znamená to, že rosteš.“ „Žádné zkratky, jen poctivá práce.“
A pak jsem ho potkal v reálu. Na stoupání, kde normální smrtelník přepíná z režimu sport na režim přežití.
Já funěl, srdce v krku, nohy v plamenech. Adam jel přede mnou. Bez známek utrpení. Bez kymácení. Bez toho typického cyklistického výrazu, kdy se člověk tváří, že právě přehodnocuje celý svůj život.
Místo toho se rozhlížel po krajině, usmíval se a ještě u toho natáčel stories.
A pak to přišlo.
Takové to jemné, skoro neslyšitelné bzučení. Jako když si někde v dálce zapneš elektrický kartáček. Ne motor, ne řev, spíš technologické šeptání.
Zpočátku jsem si říkal, že to slyším v hlavě. Hypoxie, přehřátí, ego v rozkladu. Jenže ten zvuk se opakoval. Vždycky, když Adam zrychlil. Vždycky, když měl jet ještě víc do kopce.
A já si všiml další věci. Jeho šlapání nebylo úplně… opravdové. Nohy se hýbaly, ale tělo se chovalo, jako by část práce někdo dělal za něj. Žádné mikropohyby trupu, žádná křeč v ramenou, žádné to drobné cukání, které zná každý, kdo někdy jel na krev.
Jel jako prezentace z PowerPointu. Hladce. Uměle.
Nahoře jsem ho dojel. Respektive on zastavil, aby si udělal fotku „vítězství nad kopcem“.
„Ty jo, ty jsi jel fakt brutálně,“ řekl jsem mezi nádechy.
„Dřina, kámo. Každej den trénink,“ odpověděl automaticky.
A pak jsem si všiml rámu. Ne klasického. Lehce silnější spodní trubka. Nenápadný kryt. A malého tlačítka schovaného pod košíkem na bidon.
Designově geniální. Prakticky neviditelné. Marketingově dokonalé.
Elektropohon.
Ne nějaké městské kolo pro důchodce. Ale chytrý, závodní, maskovaný systém, co ti přidá pár desítek wattů přesně tehdy, kdy to nejvíc potřebuješ. Tak málo, že to nepozná laik. Tak dost, že jsi král kopců.
A hlavně: tak tichý, že ho slyší jen ten, kdo už je dost blízko.
Adam mezitím točil video: „Lidi, tenhle kopec mi dal zabrat, ale stálo to za to. Všechno je o hlavě.“
Ano. O hlavě. A o baterce.
Nejvtipnější na tom je, že technicky vzato nelhal. On skutečně šlapal. Jen mu tak trochu pomáhal stroj. Stejně jako filtry pomáhají pleti a Photoshop postavě.
Digitální doping pro reálný svět.
Influencer není závodník. Není v soutěži. Neporušuje žádná pravidla. Jediné, co porušuje, je iluze. Iluze, že to, co vidíš na sítích, je realita bez zásahů.
Protože ve skutečnosti je to úplně stejný princip jako u fitness influencerů s anabolikama. Nikdo ti neřekne pravdu. Všichni ti řeknou, že stačí chtít. A když nestačíš, je to tvoje vina.
Adam není podvodník. Adam je produkt doby.
Doby, kdy nestačí být dobrý. Musíš vypadat lepší než ostatní. Kdy nestačí jet rychle. Musíš jet rychle a u toho se tvářit, že se ani nezadýcháš. Kdy není důležité, co děláš, ale jak to vypadá na videu.
A elektropohon je jen další filtr. Jen není vidět na displeji.
Od té doby, kdykoli vidím influencera, jak vyjíždí šílené kopce a u toho cituje Nietzscheho, automaticky si říkám:
„Kolik wattů je v nohách a kolik v baterce?“
Protože dnešní čistý jezdec nemusí mít doping v krvi. Stačí, když ho má schovaný v rámu. A hlavně dobře nasvícený pro Instagram.
