Článek
Je zvláštní, kolik energie dokáže člověk promarnit jen proto, aby vypadal dostatečně „chlapácky“. Já jsem v tom byl mistr. Otevíral jsem piva zuby, nosil jsem bundu i v mrazu, protože přece nebudu slaboch, a když mě něco bolelo, tvářil jsem se, že je to jen drobné škrábnutí na duši. Výsledek byl jednoduchý: bolelo mě všechno a duše byla v horším stavu než můj starý telefon po pádu na beton.
Můj život dlouho připomínal soutěž o to, kdo vydrží víc. V práci jsem zůstával do noci, doma jsem tvrdil, že jsem v pohodě, a když se mě někdo zeptal, jak se mám, odpovídal jsem obligátním „v pohodě“, i když jsem měl pocit, že se mi hlava chystá podat výpověď. Být chlap přece znamenalo nemluvit o pocitech, ale maximálně o fotbale nebo o tom, kolik kdo vypil. Ironií je, že čím víc jsem se snažil být ten správný chlap, tím víc jsem se cítil jako herec v nekonečném, špatně napsaném seriálu.
Zlom přišel nenápadně. Seděl jsem jednou s kamarádem u piva a on se mě zeptal, jestli jsem v pohodě. Tentokrát jsem neměl sílu lhát. Řekl jsem mu, že se cítím unavený, ztracený a trochu jako nafouknutý balónek, kterému někdo hrozí jehlou. Čekal jsem posměch, ale místo toho přišlo ticho a pak něco, co jsem nečekal: pochopení. Ukázalo se, že i on má svoje démony, jen je schovává stejně neobratně jako já.
Od té chvíle jsem začal pomalu sundávat tu pomyslnou zbroj. Přiznal jsem, že mám strach, že něco nezvládnu. Přiznal jsem, že někdy potřebuji pomoct. A světe div se, nic se nezhroutilo. Naopak, měl jsem pocit, že se mi konečně dýchá. Najednou jsem nemusel dokazovat, že jsem nezničitelný, protože jsem pochopil, že být mužem neznamená být z betonu, ale spíš z masa, kostí a občas i slz.
Nejvtipnější na tom je, že čím méně jsem se snažil působit drsně, tím víc mě lidi brali vážně. Když jsem řekl, že něco nezvládnu, nikdo mě neposlal k šípku. Když jsem přiznal, že jsem nervózní, nikdo mi nesebral průkaz „chlapa“. Místo toho jsem zjistil, že upřímnost je překvapivě přitažlivější než jakákoli póza.
Dnes už si klidně vezmu šálu, když je zima, a otevřu pivo normálním otvírákem, aniž bych měl pocit, že tím ohrožuji svou mužnost. Když mě něco trápí, řeknu to. A když mám radost, taky. Přestal jsem dokazovat světu, že jsem chlap, a začal jsem prostě být mužem, který ví, kdo je, a nebojí se to přiznat. A to je, ironicky, ta největší síla, jakou jsem kdy poznal.
