Článek
Jdu jen pro mléko a vracím se bez mléka, ale s dobrým pocitem. Zní to jako selhání základní životní dovednosti dospělého člověka. Jít do obchodu s jedním úkolem a vrátit se bez něj. Jenže tentokrát to nebylo selhání. Byla to zvláštní, tichá výhra.
Vyrazil jsem bez seznamu. Což je samo o sobě risk. Obchod byl blízko, měl jsem bundu rozepnutou, hlavu prázdnou a v plánu maximálně pět minut mezi regály. Mléko, zaplatit, pryč. Žádné zdržování, žádné impulzivní nákupy, žádné rozptylování.
Hned u vchodu mě ale zpomalila starší paní s vozíkem. Neuměla si vybrat mezi dvěma druhy jogurtu a vypadala, že tenhle vnitřní konflikt řeší už delší dobu. Normálně bych si povzdechl, obešel ji a pokračoval dál. Tentokrát jsem zpomalil taky. Nečekaně. Bez důvodu. Jen jsem tam stál.
Podívala se na mě a řekla: „Já už ty obaly skoro nevidím. Dřív to bylo jednodušší.“ Usmál jsem se a přečetl jí složení nahlas. Vybrala si. Poděkovala. A já šel dál s pocitem, že jsem udělal něco normálního. Ne hrdinského. Ne zásadního. Prostě lidského.
U regálu s pečivem jsem si všiml kluka, který evidentně počítal drobné. V ruce rohlík, v druhé pár mincí. Pokladní už na něj koukala trochu netrpělivě. Ne dramaticky, spíš automaticky. Ten kluk byl nervózní. Nakonec jsem mu jeden rohlík přihodil na pás. Podíval se na mě, kývl hlavou a řekl „dík“. Bez velkých emocí. Bez dojetí. A přesně tak to bylo správně.
Došel jsem až k lednicím. A tam mi došlo, že mléko vlastně nepotřebuju. Ne dneska. Mám doma ještě jedno otevřené. A možná právě proto jsem ho nehledal. Možná jsem si podvědomě přišel pro něco jiného.
Pro ticho.
Pro zpomalení.
Pro připomínku, že ne všechno musí být splněno, odškrtnuto, vyřešeno.
U pokladny jsem zaplatil za nic. Doslova. Účtenka byla prázdná. Pokladní se usmála a řekla: „To se nestává často.“ Já taky ne. Většinou chci mít pocit, že jsem splnil úkol. Že jsem byl efektivní. Že jsem neztrácel čas.
Venku jsem se nadechl studeného vzduchu a došlo mi, že dobrý pocit nemusí vždycky přijít z výsledku. Někdy přijde z cesty. Z drobných momentů, které se nedají naplánovat ani zopakovat. Z toho, že nejste pořád zaměření na sebe a svůj seznam.
Vrátil jsem se domů bez mléka. Ale s pocitem, že svět je pořád složený z lidí, kteří se snaží. Každý po svém. Pomalu. Neohrabaně. A že i obyčejná cesta do obchodu může být malým připomenutím, že nejsme jen konzumenti, ale součást prostoru, kde na sobě občas záleží.
Mléko si koupím zítra.
Ten pocit bych ale dneska vyměnit nechtěl.
