Článek
Jedu plynule. Ne rychle, ne agresivně. Prostě plynule. Držím směr, koukám dopředu, snažím se číst provoz a reagovat s předstihem. Přesně tak, jak nás to učili – ať už v autoškole, nebo prostě životem. A přesto mám znovu a znovu pocit, že právě tohle ze mě dělá problém.
Protože kolem mě je chaos.
Lidi mění směr bez varování. Zastavují uprostřed cesty, protože si vzpomněli, že něco zapomněli. Vybíhají, uhýbají, brzdí, rozjíždějí se, aniž by dali najevo, co se chystají udělat. A já, který jedu plynule a počítám s nějakou logikou, jsem najednou ten, kdo „měl přece brzdit“.
Ano, mohl jsem brzdit. Vždycky můžu brzdit. Vždycky můžu zastavit, zpomalit, počkat. Jenže pak by se plynulost úplně rozpadla. A co víc – stal by se z toho nový standard. Chaos by byl potvrzen jako norma.
Nejčastěji se to láme ve chvíli, kdy někdo udělá nečekaný pohyb a já na něj zareaguju tak, aby nedošlo ke střetu. Bez nadávek, bez gest. Jen reakce. A pak to přijde: pohled, poznámka, někdy i nahlas pronesené hodnocení. Že jsem jel rychle. Že jsem byl neohleduplný. Že jsem měl „dávat pozor“.
Dával jsem pozor. Právě proto se nic nestalo.
Začal jsem si všímat zvláštní věci: čím klidněji a plynuleji jedu, tím víc jsem podezřelý. Jako by plynulost byla automaticky vykládána jako spěch. Jako by každý, kdo se nezastavuje na každém metru, musel někam hnát nebo chtít někoho ohrozit.
Přitom chaos má zvláštní výhodu – je nečitelný. Kdo se chová nepředvídatelně, má vždycky alibi. „Já jsem si tě nevšiml.“ „To bylo náhle.“ „To jsem nemohl čekat.“ A protože se tak chová víc lidí, stává se to tichým standardem. Kdo do něj nezapadne, vyčnívá.
A vyčnívat znamená být viník.
Plynulost předpokládá, že i ostatní dodržují aspoň základní logiku pohybu. Že když jdou rovně, půjdou rovně. Když mění směr, dají to najevo. Když vstoupí do cesty, rozhlédnou se. Jenže tohle všechno jsou dnes skoro idealistické představy.
Místo toho se očekává, že ten „plynulý“ bude neustále kompenzovat chaos ostatních. Že bude číst myšlenky. Že bude brzdit dřív, než někdo udělá nesmysl. A když to neudělá, je problém on. Protože on přece jel. On byl v pohybu. On mohl zpomalit.
Je v tom zvláštní nespravedlnost. Odpovědnost se nepřikládá tomu, kdo jedná chaoticky, ale tomu, kdo se snaží udržet řád. Jako by snaha o plynulost byla provokace. Jako by klid byl vnímán jako arogance.
Nejde jen o dopravu. Vidím to všude. V práci, v debatách, ve vztazích. Kdo jedná systematicky a předvídatelně, často doplácí na ty, kteří jednají impulzivně. A místo aby se chaos bral jako problém, bere se jako realita, které se má každý přizpůsobit.
Jenže když se všichni přizpůsobí chaosu, plynulost zmizí úplně.
Nechci být agresivní. Nechci nikoho vychovávat. Chci jen jet tak, aby se dalo počítat s tím, co dělám. A aby se dalo počítat s tím, co dělají ostatní. Protože skutečná ohleduplnost není v neustálém zastavování, ale v předvídatelnosti.
Jedu plynule. Ostatní chaoticky. A přesto jsem viník. Možná proto, že plynulost nastavuje zrcadlo. Ukazuje, že by to šlo i jinak. A to je pro chaos vždycky nepříjemné zjištění.
