Článek
Jel jsem po cyklostezce v klidu. Takovém tom ideálním klidu, kdy neřešíte rychlost, výkon ani kilometry. Prostě šlapete, díváte se kolem sebe a říkáte si, že život vlastně není tak špatný. Bylo hezky, stezka byla rovná, lidí přiměřeně. Přesně ten typ jízdy, kvůli které člověk vůbec na kolo leze.
Přede mnou šla paní se psem. Pes byl menší, hnědý, roztomilý. Paní držela vodítko. Dlouhé. Hodně dlouhé. Takové to vodítko, které zřejmě vzniklo s myšlenkou „když už, tak pořádně“. Pes si pobíhal z jedné strany stezky na druhou, ale zatím to vypadalo zvládnutelně.
Zpomalil jsem. Automaticky. Nejsem blázen. Počkal jsem si, až se pes na chvíli zastaví u pravého kraje. Říkal jsem si, že projedu vlevo, s odstupem, slušně. Všechno pod kontrolou.
Nebylo.
V momentě, kdy jsem byl zhruba metr za nimi, pes se rozhodl změnit životní směr. Prudce. Bez varování. Přesně přede mě. Vodítko se napnulo, opisovalo dokonalý oblouk přes celou šířku cyklostezky a já jsem měl na výběr asi půl vteřiny na reakci.
Nestihl jsem nic.
Vodítko se mi zamotalo do předního kola, pes udělal ještě jeden krok, já jsem se zastavil v místě a pak už následovala jen fyzika. Pád. Ne dramatický, ale o to absurdnější. Ležel jsem na stezce, noha v rámu kola, vodítko kolem řídítek, pes zmatený, paní vyděšená.
„Ježišmarja!“ vykřikla.
Pes se posadil. Klidně. Jako by se nic nestalo.
Chvíli jsem jen ležel a snažil se pochopit, co se právě stalo. Ne fyzicky, ale lidsky. Jak se z klidné projížďky může během vteřiny stát takováhle situace. Zvedl jsem se, oprášil se, sundal vodítko z kola.
„On je hodný,“ řekla paní rychle, ještě dřív, než jsem stihl cokoli říct.
To je věta, která zazní vždycky. Bez výjimky. Nezáleží na tom, jestli pes právě někoho porazil, vylekal nebo ohrozil. Je hodný. Vždycky.
„Já vám věřím,“ řekl jsem, možná klidněji, než jsem se cítil. „Ale to vodítko je fakt dlouhé.“
Zatvářila se dotčeně. „On potřebuje prostor.“
Já jsem si v duchu říkal, že já bych zase potřeboval cyklostezku, která není proměněná v překážkovou dráhu. Ale nahlas jsem to neřekl. Protože ležet na zemi vás zvláštně uklidní. Nebo otupí.
Zkontroloval jsem kolo. Naštěstí nic zásadního. Řídítka rovná, brzdy fungovaly. Já taky. Trochu odřený loket, naražená hrdost. Adrenalin pomalu klesal.
Nasedl jsem zpátky a jel dál. Pomaleji. O dost pomaleji. Najednou jsem si víc všímal každého psa, každého vodítka, každého „jen projdeme“. Cyklostezka přestala být místem klidu a stala se územím, kde musíte neustále počítat s tím, že někdo nepočítá s vámi.
Cestou jsem přemýšlel, jak zvláštní vztah máme ke svému pohodlí. Pes chce běhat, tak mu dáme deset metrů svobody. My chceme jet, tak se máme přizpůsobit. A někde mezi tím leží člověk na kole, který vlastně nikoho neštval, jen projížděl.
Nemám nic proti psům. Opravdu. Mám něco proti vodítkům, která fungují jako neviditelné pasti. Pro cyklisty, běžce, děti na koloběžkách. Pro kohokoli, kdo se pohybuje rychleji než chůzí.
Ten den jsem dojel domů v pořádku. Ale pokaždé, když teď vidím psa na dlouhém vodítku přes cyklostezku, automaticky brzdím. Ne proto, že bych chtěl. Ale proto, že vím.
Stačí vteřina. Jedno rozhodnutí psa. Jedno „on je hodný“.
A klidná jízda je pryč.
