Článek
Když jsem ho potkal poprvé, podal mi ruku pevným stiskem, který měl říct všechno dřív, než otevře ústa. Jmenujme ho třeba Marek. Mluvil nahlas, smál se krátce a ostře a o světě měl jasno. „Já jsem alfa,“ řekl mi bez mrknutí oka u druhého piva. Neznělo to jako vtip. Spíš jako diagnóza, na kterou je hrdý.
Alfa samec podle Marka neřeší pocity. Pocity jsou prý slabost. Emoce jsou pro ty, kdo nemají disciplínu. On má systém: práce, výkon, kontrola. Když se ho někdo zeptá, jak se cítí, odpoví „v pohodě“ nebo „normálně“. Repertoár je úzký, ale spolehlivý. Vše ostatní by mohlo otevřít dveře, které mají zůstat zamčené.
Vyprávěl mi, jak mu odešla přítelkyně. Prý „bez varování“. Prý „za nějakým citlivým typem“. Říkal to s úšklebkem, jako by mluvil o poruše auta. Žádný smutek, žádný vztek. Jen konstatování. „Aspoň mám klid,“ dodal a hrdě se napil. Klid byl jeho oblíbené slovo. Klid, který připomínal spíš ticho v místnosti, kde se už dlouho nemluví.
Marek byl vychovaný k tomu, že chlap nebrečí. Že se nekňourá. Že když něco bolí, zatne se zuby. A tak zatínal. Roky. Když mu umřel otec, šel druhý den do práce. Když se mu narodila dcera, řekl, že je to „fajn“. Když se ho zeptali, jestli je šťastný, odpověděl: „Mám všechno, co potřebuju.“ A to považoval za důkaz.
Je zvláštní, jak snadno se dá emocionální negramotnost vydávat za sílu. Stačí mluvit dostatečně jistě a nikdy nepřiznat pochybnost. Stačí zaměnit necitlivost za nadhled a strach pojmenovat jako svobodu. Marek to uměl dokonale. Byl hrdý na to, že neví, co cítí. Jako by šlo o sval, který se rozhodl nepoužívat, aby nezměkl.
Jenže příběhy mají trhliny. Objevují se v detailech. V tom, že Marek neuměl být sám, ale zároveň nikoho nepustil blíž. V tom, že se smál cizím neštěstím, ale nesnesl ticho. V tom, že když se někdo rozplakal, ztuhl a změnil téma. Emoce druhých ho ohrožovaly víc než vlastní bolest.
Jednou večer, po několika pivech, se mu rozbil jeho pečlivě udržovaný klid. Neplakal. Jen zmlkl. Dlouho koukal do stolu a pak řekl: „Já vlastně nevím, jestli něco cítím. A když jo, tak nevím co.“ Čekal jsem, že se zasměje. Nezasmál se. To ticho bylo jiné než obvykle. Nebylo vítězné. Bylo prázdné.
Ráno se zase sebral. Alfa režim zapnut. Vtipy, nadhled, kontrola. Možná si na ten okamžik nikdy nevzpomene. Možná ho přepíše v paměti jako slabou chvilku. Protože přiznat si, že neumět cítit není známka síly, ale zranění, je těžší než zvednout jakoukoli činku.
Marek zůstává alfou ve svém vlastním příběhu. Mužem, který stojí rovně a nic ho nerozhází. Jen někde hluboko, kam se nechodí, zůstává otázka, jestli skutečná síla nespočívá právě v tom opaku. V odvaze pojmenovat, co se děje uvnitř. A přiznat si, že být člověkem znamená cítit. I když to bolí.
