Článek
Když chci ticho, jsem necitlivý. Když mluvím, jsem špatně naladěný. A někde mezi tím se pomalu ztrácím já. Ten, který už ani neví, jaká verze sebe je vlastně ta správná.
Dřív jsem si myslel, že komunikace je klíč ke všemu. Že když budu upřímný, otevřený a budu mluvit o tom, co cítím, nemůže se nic pokazit. Jenže realita je mnohem složitější. Zjistil jsem, že existuje zvláštní paradox: když mlčím, je to špatně. Když mluvím, je to taky špatně. A nikdo mi pořádně neřekne, co by bylo vlastně správně.
Jsou dny, kdy přijdu domů a nemám sílu na slova. Ne proto, že bych byl naštvaný. Ne proto, že bych se chtěl uzavřít. Prostě jen nemám kapacitu. Hlava je plná, tělo unavené a potřebuji ticho stejně jako někdo potřebuje objetí. Pro mě je ticho forma regenerace. Vypnutí. Nádech.
Jenže zvenku to vypadá jinak.
„Ty se mnou nemluvíš.“
„Ty jsi nějaký chladný.“
„Ty jsi tady, ale vlastně nejsi.“
A tak si řeknu, že bych se měl snažit víc. Že bych měl mluvit. Otevřít se. Sdílet. Tak začnu říkat, co cítím. Že jsem unavený. Že mě něco štve. Že mám pocit tlaku. Že se necítím dobře.
A reakce?
„Ty jsi pořád negativní.“
„S tebou je furt nějaký problém.“
„Ty máš pořád špatnou náladu.“
Takže vlastně: mlčení je špatně, protože jsem necitlivý. Mluvení je špatně, protože kazím atmosféru. A já si postupně přestávám být jistý, jestli vůbec existuje verze mě, která je přijatelná.
Začal jsem mít pocit, že se po mně chce jen jedna konkrétní varianta. Ta klidná, vyrovnaná, pozitivní. Taková, která nemá potřeby, neřeší, nepochybuje, neunavuje se, nezatěžuje okolí. Takový emocionální servisní mód. Vždy připravený. Vždy v pohodě. Vždy dostupný.
Jenže já takový nejsem. A nikdy nebudu.
Jsem člověk, který někdy potřebuje ticho. A jindy potřebuje mluvit. Někdy jsem vyrovnaný. A jindy podrážděný. Někdy mám energii rozdávat. A jindy ji sotva mám pro sebe. Jenže mám pocit, že právě tyhle normální lidské stavy jsou u mě vnímány jako problém.
Když mlčím, berou to osobně. Jako nezájem. Jako odstup. Jako trest. Nikdo se neptá, jestli jsem jen unavený. Automaticky se předpokládá, že je v tom něco špatně. Že se něco děje. Že mám problém se vztahem.
Když mluvím, je to zase moc. Moc emocí. Moc stížností. Moc reality. Najednou je to nepříjemné. Najednou bych měl „být víc v pohodě“. Jako by upřímnost byla v pořádku jen tehdy, když je pozitivní.
Postupně jsem se naučil filtrovat sám sebe. Přemýšlet nad každou reakcí. Zvažovat, jestli je lepší mlčet, nebo mluvit. A většinou skončím někde uprostřed. Neříkám všechno. Neříkám nic důležitého. Jen tak existuju v neutrálním režimu, abych nikoho nenaštval.
A to je možná ten největší problém. Že se učím nebýt autentický, ale přijatelný.
Nejhorší na tom je, že se pak cítím sám i ve vztahu. Protože když nemůžu být tichý a nemůžu být upřímný, tak kým vlastně můžu být? Kde je prostor pro moje skutečné prožívání? Pro moje tempo? Pro moje hranice?
Mám pocit, že mužská emocionalita je často v pasti. Když je málo, jsme chladní. Když je moc, jsme nepříjemní. Když mlčíme, jsme necitliví. Když mluvíme, jsme negativní. Jako by existovalo velmi úzké pásmo správného chování, do kterého se musíme trefit. A jakmile z něj vybočíme, je to špatně.
Jenže život se do pásem nevejde.
Jsou dny, kdy potřebuju ticho a klid. A nejsou to dny, kdy bych nemiloval. Jsou to dny, kdy už nemám z čeho dávat. A jsou dny, kdy potřebuju mluvit o věcech, které nejsou hezké, pozitivní ani motivační. A nejsou to dny, kdy bych chtěl kazit atmosféru. Jsou to dny, kdy chci být slyšen.
Možná největší problém není v tom, že mlčím nebo mluvím. Možná je v tom, že se po mně chce, abych byl pořád stejný. Konzistentní. Předvídatelný. Emočně stabilní produkt. Jenže já nejsem produkt. Jsem člověk.
A člověk není vždycky příjemný. Někdy je tichý. Někdy je unavený. Někdy má špatnou náladu. Někdy nechce mluvit. A někdy naopak mluví víc, než je pohodlné poslouchat.
Když chci ticho, jsem necitlivý. Když mluvím, jsem špatně naladěný. A tak si čím dál častěji říkám, že možná problém není v tom, co dělám. Ale v tom, že pro mužské prožívání existuje strašně málo prostoru, kde by bylo prostě v pořádku být takový, jaký zrovna jsem. Bez hodnocení. Bez nálepek. Bez pocitu, že je to zase špatně.
