Článek
Vím to rozumem. Vím, že člověk může být unavený, zahlcený, bez nálady, bez energie. Vím, že odmítnutí není automaticky rozsudek nad mojí přitažlivostí, mužností ani hodnotou. Vím to všechno. Teoreticky. Prakticky to stejně bolí.
Protože když se ke mně někdo, koho miluju, otočí zády a řekne „teď ne“, moje hlava to nepřeloží jako „nejsem ve stavu“. Přeloží to jako „nechci tebe“.
A to je sakra rozdíl.
Navenek jsem klidný. Usměju se, řeknu „v pohodě“, otočím se na druhý bok a dělám, že scrolluju mobil. Uvnitř se ale něco stáhne. Něco malého, trapného, zranitelného. Něco, co mi šeptá: zase jsi nebyl dost zajímavý. Zase jsi nebyl dost žádoucí. Zase jsi prohrál.
A nejhorší je, že se za ten pocit ještě stydím. Protože přece nejsem dítě. Nejsem entitled chlap, co si myslí, že má na sex nárok. Respektuju hranice. Nikdy netlačím. Nikdy se nehádám. Nikdy ji nepřesvědčuju. Ale uvnitř? Uvnitř se cítím odmítnutý jak puberťák po první žádosti o pusu.
Možná je to ego. Možná zraněná ješitnost. Možná hluboko zakořeněná potřeba být chtěný. Ne jen milovaný. Protože to jsou dvě různé věci, o kterých se strašně málo mluví.
Milovaný můžeš být i jako bratr. Jako kamarád. Jako parťák do života. Ale chtěný? To je jiný level. To je potvrzení, že tvoje tělo, tvoje energie, tvoje přítomnost v někom vyvolává touhu. A když to chybí, začneš pochybovat o sobě víc, než bys chtěl.
Když mi řekne ne, mozek začne vyrábět příběhy. Možná jsem přibral. Možná už nejsem atraktivní. Možná ji někdo jiný vzrušuje víc. Možná jsem se stal nudným. Možná mě má ráda, ale už mě nechce.
A i když vím, že tyhle myšlenky jsou často blbosti, stejně tam jsou. Automatické. Nevyžádané. Jak spam v hlavě.
Nejde ani tak o sex. Jde o to, že odmítnutí od cizí ženy by mě neurazilo. Odmítla mě, neznáme se, život jde dál. Ale odmítnutí od partnerky? To jde rovnou pod kůži. To se dotýká něčeho mnohem citlivějšího. Něčeho, co souvisí s identitou.
Protože ve vztahu už nejde jen o „líbím se ti“. Jde o „chceš mě pořád“. A to je otázka, na kterou se bojím slyšet odpověď.
Ona to myslí nevinně. Řekne „ne“ a myslí tím „jsem unavená“, „bolí mě hlava“, „nemám náladu“. Já to slyším jako „nejsi pro mě teď dost důležitý, dost lákavý, dost žádoucí“.
A pak se cítím trapně, že to tak beru. Protože vím, že to na ni není fér. Že ji tím vlastně nutím nést odpovědnost za moje sebevědomí. Že z její únavy dělám útok na svoji hodnotu. A přesto se toho pocitu neumím zbavit.
Možná je to tím, že muži se málokdy cítí chtění jen tak. Bez výkonu. Bez role. Bez toho, že něco dokážou. Sex je pro spoustu z nás jediný přímý důkaz, že jsme pro někoho žádoucí jako muži, ne jen jako funkční jednotky.
Když ona řekne ne, nepřijdu jen o možnost intimity. Přijdu o potvrzení. O ten tichý signál: jo, pořád tě chci. Pořád jsi pro mě muž, ne jen spolubydlící.
A tak se stáhnu. Zmlknu. Začnu být ironický. Nebo chladný. Ne proto, že bych ji chtěl trestat. Ale proto, že se chráním. Protože další odmítnutí by už bylo moc.
Vytvoří se zvláštní smyčka. Já se bojím iniciovat, protože nechci slyšet ne. Ona má pocit, že už o ni nemám zájem. Já mám pocit, že mě nechce. A oba mlčíme, každý z jiného důvodu, ale výsledek je stejný: víc vzdálenosti, míň blízkosti.
A největší paradox? Čím víc to beru osobně, tím míň o tom mluvím. Protože přiznat, že mě bolí obyčejné „ne“, zní strašně slabě. Skoro až směšně. Jak vysvětlíš dospělé ženě, že tě zraní něco, co ona považuje za normální hranici?
Tak to radši dusím v sobě. Hraju v pohodě. Dělám, že mi to nevadí. A přitom se ve mně hromadí tichý pocit, že nejsem dost.
Vím, že bych to neměl brát osobně. Vím, že cizí únava není moje vina. Vím, že „ne“ neznamená „nechci tebe“. Ale moje nervová soustava to ještě úplně nepochopila.
Protože někde hluboko ve mně pořád žije ten kluk, který si plete odmítnutí s odmítnutím sebe sama. Který nechce jen respekt. Chce být chtěný.
A dokud to tak bude, každé „ne“ bude trochu bolet. I když vím, že vlastně nemá.
