Článek
Stalo se to nenápadně. U piva, v běžné debatě, bez velkých gest. Někdo zmínil ženu, se kterou se potkal. Další přikývl. Třetí řekl, že má podobnou zkušenost. A najednou jsme se shodli. Ne vulgárně, ne s pokřikem, ne s hodnocením těl. Prostě jsme si potvrdili, že jsme něco zažili podobně.
A přesně v ten moment se změnila atmosféra.
Jako by ta shoda byla sama o sobě podezřelá. Jako by několik mužů, kteří si navzájem rozumí, automaticky znamenalo něco špatného. Spiknutí. Zlehčování. „Typické chlapské řeči.“ Přitom kdybychom mlčeli, bylo by to v pořádku. Kdybychom každý mluvil zvlášť, taky. Ale shoda? Ta už zavání problémem.
Začal jsem si toho všímat čím dál víc. Když se ženy shodnou na mužích, často se mluví o sdílení zkušeností. O podpoře. O validaci pocitů. Když se shodnou chlapi na ženách, mluví se o paušalizaci. O sexismu. O tom, že „všechny házíme do jednoho pytle“.
Přitom realita bývá mnohem méně vyhrocená.
Neřešíme „ženy obecně“. Řešíme konkrétní situace. Konkrétní chování. Konkrétní zkušenosti, které se prostě opakují. A když se opakují u víc lidí, je přirozené si to potvrdit. Ne proto, abychom někoho shazovali, ale abychom si ujasnili, že nejsme blázni. Že to, co jsme zažili, nebyla jen naše chyba nebo přecitlivělost.
Jenže jakmile se u stolu sejde víc mužů a zazní věta „mám podobnou zkušenost“, začne to být vnímáno jako nebezpečné území. Jako by muž neměl právo na kolektivní reflexi. Jako by měl všechno zpracovávat sám, potichu, ideálně bez závěrů.
Zvláštní je, že se často neřeší obsah, ale forma. Ne to, co říkáme, ale kdo to říká a kolik nás je. Najednou je důležitější, že se „chlapi shodli“, než to, že mluvíme klidně, bez urážek a bez nároku na univerzální pravdu.
A tak se učíme mlčet. Nebo mluvit opatrně. Nebo každou větu obalovat omluvami, vysvětlivkami a ujišťováním, že „samozřejmě ne všechny“. Což je mimochodem věta, kterou nikdo z nás nepovažuje za nutnou, dokud nám není opakovaně podsouváno, že bez ní jsme automaticky vinni.
Nejvíc mě na tom unavuje ta představa, že mužská shoda rovná se útok. Že když si tři chlapi potvrdí, že v určité situaci narazili na podobný problém, je to hned důkaz nějaké hlubší zaujatosti. Přitom často jde jen o obyčejné pojmenování reality, která se jim opakuje.
Neznamená to, že máme pravdu. Neznamená to, že máme monopol na výklad světa. Znamená to jen, že jsme něco zažili a že se to nestalo jen jednomu z nás. A to by přece mělo být legitimní.
Možná je problém v tom, že jsme si zvykli vnímat muže buď jako jednotlivce, nebo jako hrozbu. Buď mlčíš a jsi v pořádku, nebo mluvíš společně a je to podezřelé. Chybí tam prostor pro normální, civilní sdílení zkušeností bez nálepek.
Když se chlapi shodnou na ženách, často to není proto, že by ženy chtěli hodnotit nebo soudit. Je to proto, že se snaží pochopit, co se jim děje. Najít vzorec. Najít smysl. Najít úlevu v tom, že nejsou sami.
A možná by bylo zdravější, kdybychom se přestali bát té shody jako takové. Protože problém není v tom, že se lidé shodnou. Problém je v tom, když se přestanou poslouchat. A to platí pro všechny – bez ohledu na pohlaví.
