Článek
Když se pohádáme, chci odejít. Ne dramaticky. Ne s kufrem v ruce a slzami v očích. Spíš potichu. Vzít bundu, mobil, klíče a prostě zmizet. Jít se projít, jet autem, sednout si někam na benzínku, koukat do zdi. Být sám. Nemluvit. Nemuset nic vysvětlovat. Nemuset obhajovat svoje emoce, svoje ticho, svoje reakce.
Prostě nebýt v tom prostoru, kde je všechno hned problém.
Ten impuls je strašně silný. Fyzický. Jako kdyby mi tělo říkalo: uteč, tohle je nebezpečné. Ne v tom smyslu, že by mi někdo ubližoval. Ale v tom smyslu, že každá další věta může být špatně. Každé slovo může situaci zhoršit. Každé mlčení se vykládá jako nezájem, chlad, útěk.
Tak chci utéct dřív, než to pokazím úplně.
Jenže pak přijde druhý pocit. Ještě silnější. Strach.
Ne strach z ní. Strach ze sebe. Ze tmy. Z ticha. Z toho, že když odejdu, budu sám. A že ta samota nebude ta romantická filmová, kde chlap sedí v kavárně, píše do deníku a nachází sám sebe. Ale ta reálná. Prázdný byt. Studená postel. Večeře pro jednoho. Nikdo, komu bys mohl napsat, že jsi měl blbej den.
Strach, že ten útěk nebude pauza, ale začátek konce.
A tak zůstanu. Stojím v kuchyni, mlčím, koukám do země, ona mluví, vysvětluje, ptá se, obviňuje, analyzuje. A já jsem tam fyzicky, ale mentálně už jsem na té benzínce. Už jsem venku. Už sedím v autě a dívám se na světla města. Už jsem pryč.
Jenže tělo tam zůstalo.
A to je možná nejhorší varianta ze všech. Neodejít, ale být nepřítomný. Nezavřít dveře, ale zavřít se v sobě. Protože pak máš všechno: konflikt, napětí, frustraci… a žádnou úlevu.
Když se pohádáme, chci odejít, protože nevím, co mám dělat s emocemi. Nevím, jak se hádat „správně“. Ona chce mluvit, řešit, rozebírat. Já chci klid. Ticho. Čas. Ne proto, že bych byl zbabělec. Ale proto, že moje hlava se v konfliktu vypne. Přestanu přemýšlet, začnu se bránit. Každá otázka zní jako útok. Každá výtka jako obžaloba.
A já nejsem dobrý v obhajobě vlastních pocitů.
Tak chci odejít, abych se nezhoršil. Abych neřekl něco, co už nepůjde vzít zpátky. Abych nemusel vysvětlovat věci, které sám neumím pojmenovat. Abych nemusel hledat slova pro chaos v hlavě.
Jenže pak si představím, že odejdu doopravdy. Ne na hodinu. Ne na večer. Ale definitivně. A v té představě nejsem svobodný. Nejsem lehký. Nejsem v klidu.
Jsem sám.
A najednou si uvědomím, že ten vztah, i když je občas dusný, těžký, vyčerpávající, je pořád moje nejbližší kotva. Že je to jediný člověk, který o mně ví věci, které nikdo jiný neví. Že je to jediný prostor, kde se můžu úplně rozpadnout a někdo to pořád bude sledovat.
A toho se bojím pustit.
Tak zůstávám ve vztahu, ze kterého chci občas utéct, ale neumím z něj odejít. Protože útěk by znamenal nejen konec konfliktů, ale i konec blízkosti. Konec doteků. Konec toho, že někdo ví, jak piju kávu, co mě štve, čeho se bojím.
A možná se bojím víc té prázdnoty než těch hádek.
Je to strašně paradoxní. V hádce se cítím sám. A zároveň se bojím samoty mimo vztah. Jako bych byl uvězněný mezi dvěma verzemi osamělosti: jednou ve dvou a druhou úplně sám.
Když se pohádáme, chci odejít, protože konflikt ve mně spouští starý vzorec: zmiz, schovej se, přežij. Moje tělo reaguje útěkem. Ne bojem. Ne diskuzí. Útěkem. A moje mysl ho brzdí, protože ví, že některé útěky nejsou návratné.
A tak se naučím sedět v nepohodlí. V tichu. V napětí. V pocitu, že bych nejradši nebyl tady, ale zároveň se bojím nebýt nikde.
Možná to není o ní. Možná to není ani o té konkrétní hádce. Možná je to o tom, že neumím být sám se sebou. Že samota pro mě neznamená svobodu, ale prázdno. Ne klid, ale ticho, ve kterém slyším všechny svoje nejistoty.
A tak radši zůstávám v hluku vztahu než v tichu vlastní hlavy.
Když se pohádáme, chci odejít. Ale bojím se zůstat sám. A tenhle rozpor mě drží přesně tam, kde jsem. Ve vztahu, ze kterého občas utíkám v myšlenkách. A v samotě, do které se bojím udělat poslední krok.
Ne proto, že bych byl slabý. Ale proto, že některé vztahy nejsou ani šťastné, ani toxické. Jsou jen dostatečně známé na to, aby byly bezpečnější než cokoliv neznámého.
A někdy je strach ze samoty silnější než touha po klidu. I když ten klid by možná byl přesně to, co by mi konečně dovolilo nadechnout se. Bez hádek. Bez útěků. Bez dveří, které bych chtěl zavírat, ale bojím se, že už by se nikdy znovu neotevřely.
