Článek
Krev ve stolici. Tři slova, která znějí děsivě, ale já jsem je tehdy dokázal shodit ze stolu jedním trapným vtipem. „Asi jsem se roztrhl zevnitř,“ smál jsem se kamarádům v hospodě. Bylo mi třicet čtyři, sportoval jsem, neměl jsem nadváhu a rakovina byla něco, co se přece stává „těm druhým“. Starším. Slabším. Smůlařům.
Poprvé jsem si toho všiml po večírku. Hodně alkoholu, mastné jídlo, minimum spánku. Když jsem ráno šel na záchod, na papíře byla jasně červená krev. Chvíli jsem na to zíral, pak jsem mávl rukou. Hemoroidy. Klasika. Všichni je mají. Tedy skoro.
Jenže krev se objevila znovu. A znovu. Ne pokaždé, ale dost často na to, aby mi to vrtalo hlavou. Místo aby mě to vyděsilo, začal jsem si z toho dělat legraci. Partnerce jsem řekl, že „krvácím ze stresu z práce“. Smála se, ale zároveň mě nutila jít k lékaři. Nešel jsem. Měl jsem strach. Ne z nemoci, ale z toho slyšet pravdu.
Postupně se přidaly další věci. Únava. Divná bolest břicha, kterou jsem si vysvětloval špatným jídlem. Zhubnul jsem skoro osm kilo, aniž bych se snažil. To mi paradoxně lichotilo. Říkal jsem si, že jsem konečně „fit“.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem jednou omdlel v koupelně. Prostě jsem se probudil na studené dlažbě a kolem mě byla krev. Tentokrát už to nebyl vtip. Partnerka mě prakticky dotáhla na pohotovost.
Následovalo kolečko vyšetření, které jsem do té doby znal jen z televizních seriálů. Odběry krve, ultrazvuk, kolonoskopie. Ležel jsem na lehátku, koukal do stropu a poprvé v životě jsem měl skutečný strach. Ne takový ten abstraktní, ale reálný, fyzický. Studený pot, třes rukou, bušení srdce.
Lékař byl překvapivě klidný. Možná až příliš. Řekl mi, že mají podezření na nádor tlustého střeva. V tu chvíli se mi svět doslova rozpadl. Já? Rakovina? Vždyť jsem přece jen občas pil, jedl blbě a ignoroval signály těla. Nic vážného.
Biopsie to potvrdila. Zhoubný nádor, už docela pokročilý. Kdybych přišel o pár měsíců později, šance na přežití by byla minimální. Ta věta mi zní v hlavě dodnes: „Měl jste štěstí v neštěstí.“
Operace, chemoterapie, ztráta vlasů, nevolnosti, deprese. Najednou jsem měl spoustu času přemýšlet. O tom, jak jsem se smál vlastním varovným signálům. Jak jsem si dělal srandu z něčeho, co mi tělo křičelo. Krev ve stolici nebyl vtip. Byla to doslova výstražná siréna.
Nejtěžší nebyla bolest, ale pocit viny. Vědomí, že jsem to mohl řešit dřív. Že jsem se mohl vyhnout části utrpení, kdybych nebyl takový frajer, co všechno bagatelizuje. V hlavě se mi neustále vracela jedna myšlenka: Co kdybych šel k lékaři hned poprvé?
Dnes jsem po léčbě. Nádor je pryč, ale strach zůstává. Každá kontrola je malý psychický kolaps. Každé píchnutí v břiše ve mně vyvolá paniku. Už se nesměju. Už nevtipkuju.
A hlavně: mluvím o tom. Protože krev ve stolici není trapné téma. Je to téma, které může rozhodnout o tom, jestli budete žít, nebo ne. Není to jen problém starých lidí. Rakovina tlustého střeva dnes postihuje čím dál mladší ročníky.
Kdybych mohl vrátit čas, neudělal bych si z toho vtip. Nezlehčoval bych to. Šel bych k lékaři hned, bez googlení, bez výmluv, bez hrdinství.
Krev ve stolici mě málem stála život. A to není žádná metafora. To je realita, která začala jedním hloupým smíchem na záchodě a skončila na operačním sále s otázkou, jestli se ještě někdy probudím.
