Článek
Málem mě přejeli na zelenou. Ne v noci, ne v dešti, ne v nějaké apokalyptické dopravní špičce. Bylo to v obyčejné úterý odpoledne, kdy jsem se synem vracel z kroužku a řešili jsme zásadní otázku, jestli je lepší T-Rex nebo Spinosaurus. Na semaforu naskočila zelená pro chodce, já automaticky stiskl synovu ruku a vykročil. A pak jsem uslyšel ten zvuk. Ne troubení. Ne brzdy. Motor.
Černé SUV proletělo křižovatkou tak blízko, že mi vítr zrcátka ofoukl tvář. Syn zakopl, já ho strhl zpátky. Řidič ani nezpomalil. Jen zvedl ruku v jakémsi neurčitém gestu, které mohlo znamenat „promiň“, ale taky „uhni, ty pěšáku“. A bylo po všem. Nebo spíš nebylo. Protože od té chvíle se bojím.
Ne že bych se bál aut. Bojím se přechodů. Bojím se zelené. Bojím se toho, že pravidla jsou jen iluze, která platí do té doby, než se někdo rozhodne, že má větší nárazník než vy. A že můj šestiletý syn je v tomhle systému jen statistická položka s potenciálem stát se černou tečkou v policejní zprávě.
Je zvláštní, jak rychle se člověk změní. Ještě před měsícem jsem byl ten typ otce, co dětem vysvětluje, že semafory jsou bezpečné, že když je zelená, můžeme jít. Teď jsem paranoidní chodec, který stojí na kraji silnice, dívá se doleva, doprava, znovu doleva, pak ještě jednou doprava a stejně čeká, až se auta zastaví úplně. Ne symbolicky. Opravdu. Jako by ta zelená byla jen dekorace.
Syn se mě nedávno zeptal: „Tati, proč nejdeme, když svítí panáček?“ A já jsem poprvé v životě nevěděl, co mu mám říct. Že panáček je naivní? Že svět nefunguje podle obrázků? Nebo že někteří dospělí mají pocit, že jejich čas je cennější než cizí život?
Ironie je, že ten řidič mě možná ani neviděl. Nebo viděl, ale spěchal. Možná vezl manažerskou prezentaci, možná pizzu, možná jen sám sebe do pocitu důležitosti. V bulvárních titulcích se pak takovým lidem říká „úspěšný podnikatel“ nebo „vlivný manažer“, dokud se nestane průšvih. Pak jsou z nich „řidiči, kteří nedali přednost chodci“.
Od té doby si všímám věcí, které jsem dřív ignoroval. Auta projíždějící na oranžovou, která je vlastně červená, ale tak nějak „ještě se to dá“. Řidiči koukající do mobilu. Lidi, kteří troubí na chodce, protože přecházejí pomalu. Jako by se z města stala závodní dráha a my ostatní byli jen překážky, co kazí ideální stopu.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Můžu syna učit opatrnosti, ale nemůžu ho naučit, aby byl neprůstřelný. Nemůžu mu slíbit, že když dodrží pravidla, nic se mu nestane. A to je možná ta největší lež, kterou si jako společnost vyprávíme: že pravidla nás ochrání. Ve skutečnosti nás chrání jen pozornost, strach a trochu štěstí.
Začal jsem chodit delší trasou, jen abych se vyhnul jedné křižovatce. Jako by tam zůstal duch toho SUV, připravený znovu vyrazit. Možná je to přehnané. Možná jsem hysterický otec. Ale když držím synovu ruku a stojíme na přechodu, cítím, jak se mi potí dlaně. Ne proto, že by byla silnice nebezpečná. Ale proto, že lidé jsou nevyzpytatelní.
A tak teď žiju v paradoxu. Učím dítě, aby se nebálo světa, ale sám se bojím každého kroku přes silnici. Vysvětluju mu, že většina řidičů je slušná, ale zároveň mu říkám, ať se nikdy nespoléhá na to, že zastaví. Že zelená není povolení, ale jen návrh.
Možná jednou vyjde bulvární titulek: „Otec varuje: Přechody jsou past.“ A lidé se tomu zasmějí, jako se smějí všemu, co ještě neskončilo tragédií. Já se už nesměju. Protože vím, jak málo stačí. Jedno šlápnutí na plyn navíc. Jedna vteřina nepozornosti. A z obyčejného úterý je příběh, který se nevypráví. Jen se oplakává.
A tak pokaždé, když se rozsvítí zelený panáček, nevidím bezpečí. Vidím varování. A místo radosti z toho, že můžeme jít, cítím jen úlevu, když jsme na druhé straně a pořád ještě dýcháme.
