Článek
Mám pocit, že doma už nejsem partner, ale jen pomocná síla. Ne manžel, ne chlap, ne někdo, s kým se sdílí život. Spíš takový univerzální nástroj na všechno, co je potřeba zařídit, odvézt, opravit, zaplatit, uklidnit nebo vyřešit.
A nejhorší na tom je, že se to nestalo ze dne na den. Nebyl tam žádný výbuch, žádná hádka, žádný dramatický zlom. Jen pomalé, tiché miznutí. Moje role se změnila tak nenápadně, že jsem si toho všiml, až když už bylo pozdě.
Dřív jsme byli dva lidi. Povídali jsme si. Smáli se. Leželi spolu v posteli a mluvili o věcech, které neměly žádný praktický význam. O snech. O pocitech. O tom, co nás štve, co nás těší. Dneska spolu mluvíme hlavně o tom, co je potřeba udělat.
Vynést koš. Nakoupit. Vyzvednout dítě. Zaplatit složenky. Opravit kapající kohoutek. Zavolat řemeslníkovi. Zařídit auto. Vyřešit školku. Vyřešit lékaře. Vyřešit pojištění. Vyřešit život.
A já všechno řeším. Protože to umím. Protože jsem zodpovědný. Protože nechci, aby to leželo jen na ní. Jenže někde cestou jsem přestal být partner a stal se projekťákem domácnosti. Manažerem provozu. Technickou podporou rodiny.
Když přijdu domů, málokdy se někdo zeptá: jak se máš? Spíš slyším: můžeš ještě tohle? Stihl bys tamto? Nezapomeň na tohle. A já to udělám. Vždycky. Automaticky. Bez řečí. Protože mám pocit, že takhle to má být. Že chlap má fungovat.
Jenže uvnitř se něco láme.
Protože já už se necítím viděný. Necítím se chtěný. Necítím se jako někdo, koho doma potřebují proto, kým je, ale proto, co zvládne zařídit. Jako bych nebyl člověk s emocemi, ale servisní služba na plný úvazek.
Nikdo se mě neptá, jestli jsem unavený. Jestli mě něco trápí. Jestli mám strach. Jestli mi něco chybí. A já to sám neříkám. Protože nechci přidělávat starosti. Protože mám pocit, že bych měl být ten silný. Ten, co drží věci pohromadě.
Jenže tím, jak držím všechno pohromadě, se sám rozpadám.
Sedím večer na gauči a vedle mě sedí žena, se kterou mám dítě, historii, život. A přesto mám pocit, že sedím vedle cizího člověka. Povídáme si o organizaci dalšího dne, o tom, co je potřeba koupit, kam jet, co zařídit. A nikdo se neptá: jak se cítíš?
A já se bojím tu otázku položit sám.
Protože co když zjistím, že už vlastně nejsem partner, ale jen součást systému? Že už nejsem milovaný muž, ale „ten, co to zařídí“. Že moje hodnota doma není v tom, kdo jsem, ale v tom, co zvládnu udělat.
Nejbolestivější je, že si za to možná můžu sám. Tím, jak jsem byl vždycky ten spolehlivý. Ten, co neodmlouvá. Ten, co všechno zvládne. Postavil jsem se do role, ze které se teď těžko vystupuje. Protože když najednou řeknu „už nemůžu“, systém se zhroutí. A já mám pocit, že bych selhal.
Jenže já už selhávám. Potichu. Uvnitř.
Chybí mi být žádoucí. Chybí mi, aby se mě někdo dotkl jen tak, ne proto, že něco potřebuje. Chybí mi, aby se mnou někdo mluvil jako s člověkem, ne jako s úkolníčkem. Chybí mi pocit, že doma nejsem jen funkce.
Mám pocit, že kdybych se na týden vypařil, tak by všichni hlavně řešili, kdo teď bude vozit, opravovat, zařizovat. Ne kdo chybí. Ale co chybí.
A to bolí víc, než bych si kdy přiznal.
Protože partnerství nemá být o tom, kdo víc vydrží. Nemá být o tom, kdo víc táhne. Má být o sdílení. O blízkosti. O tom, že se dva lidi vidí. Nejen v rolích rodičů, organizátorů a dospělých, ale jako dva lidi, co se mají rádi.
Já už se ale doma necítím jako někdo, koho vidí. Spíš jako někdo, koho berou jako samozřejmost. A možná je to ten největší paradox – že čím víc se snažíš být opora, tím víc se stáváš neviditelným.
Nechci být jen pomocná síla. Nechci být jen funkční. Nechci být jen ten, kdo drží chod domácnosti. Chci být zase partner. Chlap. Člověk, který má právo být slyšený, unavený, slabý i ztracený.
Protože jinak se jednoho dne probudím a zjistím, že sice mám rodinu, domov a zodpovědnost… ale nemám už sám sebe. A to je ztráta, kterou žádná „spolehlivost“ nenahradí.
