Článek
Mám pocit, že nikdy nedělám dost. Že ať se snažím jakkoliv, vždycky je tam někde tichá poznámka, pohled nebo věta, která mi připomene, že bych mohl víc. Že bych měl víc. Že bych měl být lepší. A ten pocit se mnou chodí už tak dlouho, že jsem skoro zapomněl, jaké to je cítit se dostatečný.
Vstávám brzy. Jdu do práce. Snažím se být spolehlivý, zodpovědný, vydělat peníze, zajistit rodinu. Když přijdu domů, pomáhám. Vařím, uklízím, hraju si s dítětem, řeším věci kolem bytu, auta, účtů. Nejsem ten typ, co by seděl na gauči a čekal, až ho někdo obslouží. Fakt se snažím být přítomný.
A přesto mám pořád pocit, že to nestačí.
Že jsem málo doma.
Že nejsem dost pozorný.
Že málo mluvím.
Že moc pracuju.
Že málo naslouchám.
Že bych měl víc chápat.
Že bych měl víc cítit.
A tak se snažím víc. Přidám. Zaberu. Upravím se. Přizpůsobím se. Potlačím sebe. Řeknu si, že zítra budu lepší. Že příště to zvládnu líp. Že to není tak hrozné, že to je jen moje slabost.
Jenže ten pocit se nevytrácí. Naopak roste.
Mám pocit, že běžím na pásu, který se pořád zrychluje. Ať udělám cokoli, cíl se posune o kousek dál. Jakmile něco zvládnu, už se řeší další věc. Jakmile něco udělám správně, už je tu další oblast, kde jsem prý nedostatečný.
A nejhorší je, že už to neslyším jen od okolí. Slyším to hlavně v sobě.
Když si večer sednu, místo pocitu, že jsem něco zvládl, cítím vinu. Že jsem si sedl. Když jdu na chvíli ven, cítím vinu, že nejsem doma. Když jsem doma, cítím vinu, že bych měl ještě něco udělat. Když mlčím, cítím vinu, že nejsem dost komunikativní. Když mluvím, cítím vinu, že mluvím špatně.
A tak jsem pořád v nějakém vnitřním dluhu.
Nejsem dost dobrý partner.
Nejsem dost dobrý táta.
Nejsem dost dobrý chlap.
A přitom objektivně dělám víc, než jsem si kdy myslel, že budu muset. Jenže laťka se pořád posouvá. A já mám pocit, že ať skočím jakkoliv vysoko, vždycky zůstane kousek nad mou hlavou.
Nikdo mi neříká přímo: nestačíš.
Ale slyším to mezi řádky.
V tichu.
V povzdechu.
V pohledu.
V tónu hlasu.
A někdy i ve větách typu: „Já už radši nic neříkám.“
Což ve skutečnosti znamená: říkám všechno, jen jinak.
Začínám mít strach dělat chyby. Protože každá chyba je další důkaz, že nejsem dost. Že selhávám. Že zase budu ten, kdo něco pokazil. A tak radši dělám všechno opatrně. Přemýšlím nad každým krokem. Nad každým slovem. Nad každým rozhodnutím.
Jako bych byl neustále na zkoušce.
Jenže zkouška nikdy nekončí.
A to mě vyčerpává víc než samotná práce, povinnosti nebo zodpovědnost. Ne ta fyzická dřina. Ale ten psychický tlak být pořád lepší verzí sebe sama pro všechny ostatní – a nikdy ne dost dobrý pro sebe.
Mám pocit, že kdybych se jednou zastavil a nic nedělal, celý svět by se zhroutil. Ne proto, že bych byl nenahraditelný. Ale proto, že jsem si zvykl fungovat v režimu „musíš“. Musíš se snažit. Musíš přidat. Musíš vydržet. Musíš být silný.
A nikdo se mě neptá, jestli ještě můžu.
Chybí mi uznání. Ne potlesk. Ne chvála. Stačilo by obyčejné: vidím, že se snažíš. Vidím, že dáváš hodně. Vidím, že nejsi dokonalý, ale že děláš maximum.
Protože já sám už to v sobě skoro nevidím.
Vidím jen to, co jsem nestihl.
Co jsem řekl špatně.
Kde jsem nebyl.
Kde jsem mohl být lepší.
A ten hlas v hlavě je čím dál hlasitější: nestačíš, nestačíš, nestačíš.
Mám pocit, že se snažím celý život něco dohnat. Nějaký ideál muže, partnera, otce, který vlastně ani nevím, odkud se vzal. Jen vím, že ho nikdy úplně nedosáhnu. A čím víc se blížím, tím víc se vzdaluje.
A někdy mě napadne ta nejděsivější otázka: co když problém není v tom, že nedělám dost… ale v tom, že se nikdy nenaučím cítit, že to, co dělám, už je dost?
Protože pak bych mohl dělat klidně dvojnásobek. A stejně bych se večer díval do zrcadla a viděl chlapa, který má pocit, že pořád někoho zklamal.
A to je možná ta největší únava. Ne z práce. Ne z rodiny. Ne ze vztahu. Ale z neustálého pocitu, že sám sobě nestačím. I když se snažím víc, než jsem si kdy myslel, že budu muset.
