Článek
Mechanik týmu mi ukázal, co opravdu mažou na řetězy profíků. A musím říct, že jsem čekal ledacos – tajnou recepturu z laboratoře NASA, mazivo vyvinuté armádou nebo aspoň nějakou magickou kapalinu s názvem typu HyperLube X3000 Pro Edition.
Místo toho mi podal starou plastovou láhev od okurek.
„Tak koukej, mistře, tohle je základ úspěchu,“ řekl mechanik, říkejme mu třeba Karel. Chlap, co má ruce věčně černé, v kapse klíč č. 10 a v očích výraz člověka, který už viděl příliš mnoho ulomených šroubů a zbytečných sponzorských keců.
Uvnitř lahve byla podivná hnědá tekutina, něco mezi olejem, polévkou a podezřelým domácím experimentem.
„To je co?“ zeptal jsem se opatrně.
Karel se usmál. Ten typ úsměvu, co říká: teď se ti zhroutí iluze o profesionálním sportu.
„Směs motorového oleje, vosku ze svíček, trochu teflonu a kapka starého převodového oleje. Nic víc. Nic míň.“
Takže zatímco svět si myslí, že profíci jezdí na mazivech za tisíc korun lahvička, realita je, že jejich řetězy plavou v něčem, co vzniklo večer po zavíračce v garáži.
Karel mi vysvětlil, že ty luxusní značkové spreje jsou hlavně marketing. Hezké obaly, vůně po citrusech, sliby o „o 3,7 % nižším tření“. Ale když se jde na závod, rozhoduje úplně něco jiného.
„Hlavně aby to drželo, nelepilo bordel a nestálo majlant. A když se to vylije? Nezabije tě to finančně ani psychicky.“
A pak přišla ta největší ironie. Některé týmy prý přelévají tohle domácí mazivo do originálních obalů známých značek.
Takže jezdec si myslí, že jede na UltraChain Pro Max Titanium Edition, fanoušci slintají na Instagramu a ve skutečnosti má na řetězu garážovou polévku z Karlovy dílny.
„Psychologie, kámo,“ pokrčil rameny Karel. „Když má jezdec pocit, že používá to nejlepší, jede líp. I kdyby tam byl slunečnicovej olej.“
Ukázal mi regál. Na něm prázdné lahvičky od prémiových značek, pečlivě vyčištěné. Vedle toho kanystr s nápisem „NEPÍT“. A v něm tekutina, která by se hodila spíš do traktoru než do karbonového speciálu za čtvrt milionu.
„A tohle fakt používají profíci?“ zeptal jsem se.
„Jasně. Ne všichni, ale víc, než by sis myslel. Ušetříš prachy, máš kontrolu nad složením a hlavně víš, že to funguje.“
V tu chvíli mi došlo, že celý ten svět profesionálního sportu je vlastně strašně podobný hospodě. Navenek noblesa, tradice, etiketa. Uvnitř improvizace, levné řešení a spousta věcí, o kterých se nemluví.
Reklamy ti budou tvrdit, že bez jejich maziva nikdy nevyhraješ. Mechanik ti řekne, že bez dobrého jezdce ti nepomůže ani svěcená voda.
A někde mezi tím je realita: řetězy mazané směsí, kterou bys doma vylil do sběrného dvora.
Karel mi na závěr řekl ještě jednu větu, která by se měla tesat do každé cyklistické dílny:
„Největší tření není v řetězu. Největší tření je mezi realitou a marketingem.“
Od té doby, kdykoli vidím profi tým v reklamě, jak slavnostně stříká na řetěz nějaký zázračný sprej, nemůžu si pomoct. V hlavě vidím Karla, jeho kanystr a nápis „NEPÍT“.
A říkám si, že kdyby fanoušci věděli, čím se to doopravdy maže, polovina by byla zklamaná. A druhá polovina by si to začala míchat doma v kuchyni vedle kečupu.
Protože nic není víc profesionální než dobře utajený amatérismus. A nic není víc ironické než fakt, že nejdražší sportovní stroje světa jezdí na mazivu, které vzniklo z nudy, špíny a špetky mechanikovy geniality.
