Článek
Miluju ji. To není fráze, to je fakt. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli je to žena mého života, bez váhání řeknu ano. Znám její smích, její nálady, její slabosti. Vím, jak pije kávu, jak se dívá, když je unavená, jak se směje, když je opilá. Je to můj člověk. Moje jistota. Moje doma.
A přesto mi chybí vášeň.
Ne ta z pornofilmů, ne ta přehnaná filmová, kde se lidé vrhají na sebe v dešti. Ale ta obyčejná, syrová touha. Ten pocit, že když se mě dotkne, něco se ve mně rozsvítí. Že když se svléká, přestávám vnímat svět. Že ji chci, ne proto, že bych měl, ale proto, že nemůžu jinak.
Dneska ji chci spíš „správně“. Logicky. Rozumem. Protože je moje partnerka. Protože ji miluju. Protože se to očekává. A to je možná ten problém.
Vášeň se nedá plánovat. Nedá se dát do diáře mezi nákup a návštěvu rodičů. Vášeň buď je, nebo není. A když není, začneš přemýšlet, jestli jsi rozbitý ty, nebo vztah.
Ležím vedle ní v posteli a cítím se provinile. Ne proto, že bych ji podváděl. Nepodvádím. Ale proto, že moje hlava občas uteče jinam. K cizím ženám. K představám. K náhodným pohledům na ulici, které ve mně vyvolají víc než nahota ženy, kterou miluju už roky.
A to je brutální pocit. Milovat někoho a zároveň necítit tu jiskru. Jako mít doma luxusní auto, které už tě ale nebaví řídit. Víš, že je skvělé, vážíš si ho, nechceš ho prodat… ale motor už tě nevzrušuje.
Začnu se ptát: je to normální? Stává se to všem? Nebo jsem prostě jen rozmazlený, zkažený dopaminem, pornem, sociálními sítěmi a nekonečnou nabídkou těl, která nikdy nebudou moje?
Možná jsem si zvykl. Možná jsem ji přestal vidět jako ženu a začal ji vnímat jako součást interiéru. Jako gauč. Jako kuchyň. Jako něco, co je pořád tam, takže to přestaneš vnímat. A to je možná horší než hádky. Protože hádky znamenají emoce. Tohle je emoční neutralita.
Nechci jinou. Nechci odejít. Nechci zahýbat. Chci ji chtít. Znovu. Upřímně. Fyzicky. Instinktivně. Ne jen „partnersky“.
Jenže vášeň se nedá vynutit. Nedá se přikázat tělu, aby reagovalo. Mozek může chtít, srdce může souhlasit, ale tělo zůstane vlažné. A to je strašně nepohodlná pravda, o které se nemluví. Protože zní povrchně. Protože vypadáš jako nevděčný hajzl.
„Hlavně že se máte rádi,“ říkají lidi. Jenže nikdo ti neřekne, co máš dělat, když se máte rádi, ale už se nechcete. Když se objímáte jako sourozenci. Když sex připomíná spíš rutinní údržbu než vášeň.
A nejhorší je ta vina. Protože ona je pořád krásná. Nezestárla špatně. Nezměnila se k horšímu. Neudělala nic špatně. To já jsem ten, kdo necítí. Já jsem ten, kdo si všímá jiných žen. Já jsem ten, komu se v hlavě objevuje otázka: co když to už lepší nebude?
Tak hledám chybu v sobě. Možná jsem pohodlný. Možná jsem přestal flirtovat. Možná jsem přestal bojovat. Možná jsem se ve vztahu usadil tak hluboko, že jsem ztratil roli muže a stal se jen „partnerem“. Funkčním, hodným, spolehlivým. A strašně nevzrušujícím.
Vášeň potřebuje napětí. Nejistotu. Hru. A my jsme si všechno vysvětlili, vyřešili, naplánovali. Máme se rádi až moc bezpečně. A bezpečí je skvělé pro život. Ale smrtelné pro erotiku.
Tak si kladu otázku, kterou si spousta chlapů nepřizná: můžu za to já? Zabil jsem vášeň tím, že jsem přestal být hladový? Tím, že jsem se přestal snažit? Tím, že jsem ji začal brát jako samozřejmost?
Možná. A možná je to prostě cena za dlouhodobou lásku. Možná vášeň není něco, co má trvat věčně. Možná je to jen fáze, hormonální iluze, biologický trik, aby se lidi dali dohromady. A pak už zůstane jen vztah. Partnerství. Spolupráce.
Jenže já nechci jen spolupracovat. Nechci být jen dobrý tým. Chci se na ni podívat a mít chuť ji svléct. Ne z povinnosti, ne ze zvyku, ale z touhy. Chci, aby se mi rozbušilo srdce. Abych byl nervózní. Abych cítil napětí.
A bojím se, že to, co hledám, už možná není v ní. A ještě víc se bojím, že to není ani v nikom jiném. Že problém nejsem ve vztahu, ale ve mně. V tom, že jsem se změnil. Že už neumím chtít tak jako dřív.
Miluju ji. Ale chybí mi vášeň. A to je možná nejhorší kombinace ze všech. Protože kdybych ji nemiloval, odešel bych. Kdybych cítil vášeň, byl bych šťastný. Takhle stojím někde mezi. Ve vztahu, který je dobrý… ale ne úplný. A s otázkou, na kterou neexistuje žádná pohodlná odpověď.
