Článek
Miluju ji. To není fráze, to je fakt. Kdybych ji nemiloval, už bych tu dávno nebyl. Neřešil bych, nepochyboval bych, neutíkal bych v hlavě pořád dokola od jedné myšlenky ke druhé. Jenže právě proto, že ji miluju, tak mě čím dál víc děsí pocit, že mě kontroluje víc než šéf v práci.
V práci mám nadřízeného. Vím, že má přehled o tom, co dělám. Vím, že mě hodnotí. Vím, že občas kouká na výsledky, ptá se, proč něco není hotové, proč jsem to udělal takhle a ne jinak. Ale v práci aspoň vím, na čem jsem. Je to role. Je to systém. Je to dočasné.
Doma by to tak být nemělo. Doma by měl být klid. Bezpečí. Místo, kde si sundám masku. Jenže čím dál častěji mám pocit, že doma jsem pod větším dohledem než v kanceláři.
Kam jdeš?
S kým jdeš?
Kdy se vrátíš?
Proč jsi tam byl tak dlouho?
Proč jsi neodepsal?
Proč jsi online a nepíšeš?
Nejsou to výčitky. Nejsou to hádky. Jsou to otázky. Spousta otázek. Denně. Neustále. A každá z nich sama o sobě zní nevinně. Když se ale sečtou, začnou působit jako výslech.
Ze začátku mi to přišlo roztomilé. Říkal jsem si: má zájem. Záleží jí na mně. Chce vědět, kde jsem, protože mě má ráda. A možná to tak opravdu je. Jenže někde po cestě se z toho zájmu stal dohled. Z péče kontrola. Z blízkosti tlak.
Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem šel po práci na jedno pivo s kamarádem a měl jsem v hlavě stres. Ne proto, že bych se bál, že udělám něco špatně. Ale proto, že jsem už dopředu řešil, jak to vysvětlím. Jak to odůvodním. Jak to „obhájím“.
Jako bych šel na pohovor, ne na pivo.
Začal jsem si víc hlídat telefon. Ne proto, že bych něco skrýval. Ale proto, že jsem nechtěl řešit, proč jsem neodepsal hned. Proč jsem byl online a nepsal. Proč jsem si přečetl zprávu až po deseti minutách. Proč jsem si dovolil být chvíli nedostupný.
A to je možná ten moment, kdy se něco zlomí. Když se ve vztahu začneš cítit provinile za to, že existuješ i mimo něj.
Miluju ji. Je chytrá, citlivá, starostlivá. Dělá pro mě spoustu věcí. Myslí na mě. Řeší mě. Možná až moc. Někdy mám pocit, že jsem se stal projektem. Něčím, co je potřeba sledovat, optimalizovat, řídit.
Když přijdu domů, ptá se, jaký jsem měl den. A já si uvědomuju, že u odpovědi přemýšlím víc, než bych chtěl. Co můžu říct. Co radši ne. Co by vyvolalo další otázky. Co by se rozebíralo.
Nechci lhát. Ale někdy zjednodušuji. Někdy vynechávám detaily. Ne proto, že bych měl co skrývat. Ale proto, že nemám energii na další analýzu.
Protože každá informace je potenciální téma. Každý detail je prostor pro další otázky. Každá zmínka o někom jiném, o nějaké situaci, o nějakém plánu, se může změnit v půlhodinový rozhovor o tom, proč, s kým, jak a jestli je to v pořádku.
A já už někdy nemám chuť nic obhajovat. Chci jen být. Bez vysvětlování. Bez reportu. Bez pocitu, že musím skládat účty.
Začínám si připadat jako zaměstnanec vlastního vztahu. Jako někdo, kdo má pravidelné hodnocení výkonu. Jestli jsem dost přítomný. Jestli jsem dost otevřený. Jestli jsem dost komunikativní. Jestli jsem dost doma. Jestli jsem dost „my“.
A kde jsem v tom já?
Kde je prostor pro to, abych mohl být chvíli sám? Abych mohl jít ven bez pocitu, že někoho zklamu? Abych mohl mlčet, aniž by to bylo brané jako problém? Abych mohl něco udělat jen proto, že chci, ne proto, že je to vysvětlitelné?
Nejhorší na tom je, že když to chci otevřít, bojím se. Protože vím, že to zraní. Že uslyším: já to myslím dobře. Já se jen bojím. Já tě jen miluju. A já vím, že je to pravda. Vím, že za tou kontrolou není zlá vůle. Je tam nejistota. Strach. Potřeba jistoty.
Jenže i láska může dusit. I péče může bolet. I zájem se může změnit v klec, když je ho příliš.
A tak stojím mezi dvěma pocity. Na jedné straně láska. Na druhé straně únava. Únava z toho, že jsem neustále viděný, sledovaný, hodnocený. Že nemám pocit, že mi někdo věří, ale že mě někdo hlídá.
Miluju ji. Ale někdy mám pocit, že kdybych měl doma píchačky, kameru a denní report, už by to bylo úplně stejné jako v práci. Jen s tím rozdílem, že z práce se dá odejít. Ze vztahu nechci.
Jen bych si přál, aby se mě někdo zeptal jinak: ne kde jsi byl, ale jak ti je. Ne proč jsi nepsal, ale jestli jsi v pohodě. Ne co jsi dělal, ale co potřebuješ.
Protože nechci být kontrolovaný. Chci být milovaný. A mezi těmi dvěma věcmi je obrovský rozdíl, který se pozná až ve chvíli, kdy se začneš ve vlastním vztahu cítit spíš jako pod dohledem než v objetí.
