Článek
Mlčím, protože nevím, jak mluvit o pocitech. A zvenku to vypadá hrozně jednoduše. Stačilo by otevřít pusu, ne? Říct, co cítím. Být upřímný. Sdílet. Komunikovat. Jenže realita je taková, že já často ani nevím, co přesně cítím. Jen vím, že je to něco nepříjemného, těžkého, neklidného. A to se popisuje strašně blbě.
V hlavě mám mlhu. Ne jasné věty. Ne konkrétní emoce. Spíš směs únavy, podráždění, smutku, frustrace, studu a vzteku. A když se mě někdo zeptá: „Co se děje?“ odpověď „nevím“ je vlastně ta nejupřímnější. Jenže zároveň ta nejvíc naštvávající.
Protože „nevím“ zní jako výmluva. Jako nezájem. Jako odmítání komunikace. Jako lenost. Jenže ono to není odmítání. Je to bezradnost.
Mlčím, protože nemám jazyk. Nikdy mě ho nikdo nenaučil. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, jak pojmenovat vnitřní stavy. Jako kluk jsem se naučil, že když je mi blbě, mám to vydržet. Když jsem smutný, mám se kousnout. Když jsem naštvaný, mám jít něco dělat. Emoce se neřešily. Emoce se přežívaly.
A teď, o dvacet let později, sedím naproti partnerce, která chce slyšet, co cítím, a já mám pocit, že po mně chce, abych mluvil jazykem, který neumím. Jako by mi někdo dal mikrofon a čekal, že zazpívám v operní italštině, když celý život mluvím jen česky.
Ona mluví plynule. Ví, co cítí. Ví, proč to cítí. Umí to rozebrat, pojmenovat, analyzovat. Já sotva vím, jestli jsem smutný, nebo jen unavený. A když se snažím, zní to trapně. „Je mi nějak.“ „Nevím, prostě blbě.“ „Asi jsem přetažený.“
A vidím v jejích očích zklamání. Protože ona chce hloubku. Já dávám povrch. Ona chce emoce. Já dávám mlhu.
Tak radši mlčím úplně.
Mlčení je bezpečné. Mlčení je neutrální. V mlčení nic nezkazím. Když mluvím, mám pocit, že každé slovo je špatně. Že říkám málo. Nebo blbě. Nebo necitlivě. Nebo pozdě. Mlčení je jediný stav, kdy nemůžu udělat chybu. A tak se z něj stane moje hlavní strategie.
Jenže mlčení má vedlejší účinky.
Partnerka má pocit, že ji odstrkuju. Že s ní nechci sdílet svůj svět. Že jsem emočně nedostupný. A možná má pravdu. Jen ne proto, že bych nechtěl. Ale proto, že ten svět sám neumím číst. Natož ho někomu popisovat.
Mlčím, protože se bojím, že když začnu mluvit, zjistím, že tomu, co cítím, vlastně nerozumím. Že nemám kontrolu. Že to není hezké. Že to není logické. Že to není „správné“. A že se za to budu stydět.
Je snazší být tichý než zmatený nahlas.
Když jsem smutný, neumím říct proč. Když jsem naštvaný, neumím to vysvětlit bez obviňování. Když jsem zraněný, neumím to přiznat, protože to zní slabě. A slabost je pro mě pořád něco nebezpečného. Něco, co se neukazuje. Něco, co se schovává.
Tak si radši nasadím výraz „v pohodě“ a jdu dělat něco praktického. Práce. Sport. Úklid. Barák. Cokoliv, kde nemusím mluvit o sobě. Kde moje tělo může fungovat, i když hlava nestíhá.
Jenže tím si pod sebou podřezávám větev. Protože čím víc mlčím, tím víc se ode mě čeká, že budu mluvit. Čím víc se uzavírám, tím víc se po mně chce otevřenost. A čím větší je tlak, tím víc se ve mně všechno zamyká.
Vznikne začarovaný kruh. Ona chce blízkost. Já se cítím pod tlakem. Zavřu se. Ona má pocit odmítnutí. Tlačí víc. Já mlčím ještě víc. A nakonec jsme oba frustrovaní. Ona, že se mnou není spojení. Já, že po mně chce něco, co neumím.
A největší paradox? Já tu blízkost vlastně chci taky. Chci, aby mě někdo chápal. Aby někdo věděl, co se ve mně děje. Abych nemusel být pořád ten „v pohodě“. Jenže jak to udělat, když sám nemám jasno?
Mlčím, protože moje emoce nejsou uspořádané do vět. Jsou rozhozené po těle. Tlak na hrudi. Stažený žaludek. Napětí v ramenou. Ne klidné myšlenky typu „cítím smutek, protože…“ ale spíš fyzický neklid, který nemá titulky.
A svět po mně chce titulky.
Chce věty. Chce vysvětlení. Chce dialog. A já bych jim ho rád dal, ale nemám materiál. Mám jen pocity bez slov. Chaos bez struktury. Mlhu bez mapy.
Tak mlčím. Ne proto, že bych neměl co říct. Ale proto, že nevím, jak to přeložit do lidského jazyka.
A možná ten největší skandál není to, že neumím mluvit o pocitech. Ale to, že se od dospělého muže automaticky čeká, že to umět bude. Že přijde s hotovým vnitřním světem, pojmenovaným, zpracovaným, komunikovatelným.
Jenže já jsem vyrůstal v realitě, kde se pocity neřešily, ale zvládaly. Kde se neptalo „jak se cítíš“, ale „co jsi dneska udělal“. A teď žiju ve světě, kde se po mně chce opak.
A tak stojím někde mezi. Mezi generací mlčení a generací mluvení. Mezi tím, co umím, a tím, co se ode mě očekává. Mezi potřebou sdílet a neschopností to udělat.
Mlčím, protože nevím, jak mluvit o pocitech. A čím déle mlčím, tím víc se bojím, že až jednou otevřu pusu, nebude už komu to říct. Protože ticho sice chrání před trapností, ale pomalu zabíjí blízkost. A to je cena, kterou platím za to, že neumím najít slova pro to, co se ve mně děje.
