Článek
Myslel jsem, že domov je bezpečné místo. Prostor, kde nemusím nic dokazovat. Kde se nehodnotí výkon, kde se neřeší výsledky, kde neexistují tabulky, termíny a očekávání. Místo, kam se vracíš, když už nemáš sílu být silný. Jenže čím jsem starší, tím víc mám pocit, že domov se stal jen další scénou. Dalším prostorem, kde se něco ode mě čeká.
Celý život jsem byl zvyklý, že venku musím fungovat. Ve škole, v práci, mezi lidmi. Vždycky nějaká role, nějaká odpovědnost, nějaký obraz, který je potřeba udržovat. Myslel jsem si, že doma tohle všechno končí. Že tam můžu být jen člověk. Unavený, tichý, někdy bez nálady. Bez potřeby vysvětlovat proč.
Jenže realita je jiná.
Přijdu domů a už ve dveřích cítím, že se na mě dívá. Ne zle. Ne útočně. Ale hodnotícím pohledem. Jak se tvářím. Jak se chovám. Jak odpovídám. Jestli se usmívám. Jestli mám energii. Jestli se ptám. Jestli projevuju zájem. Jestli jsem dost „přítomný“.
A já si uvědomuju, že jsem vlastně nikdy opravdu nepřestal hrát roli.
V práci jsem profesionál. Doma mám být partner. Všude mám být nějaký. Jen nikde nemám být prostě unavený chlap, který nemá co nabídnout, kromě ticha. Když mlčím, něco je špatně. Když jsem zamyšlený, něco se děje. Když nemám náladu, musí to mít důvod.
Jako by neexistovala možnost, že prostě jen jsem.
Domov se změnil v další test. Test empatie. Test pozornosti. Test komunikace. Test nálady. Nepsaný checklist, který se vyhodnocuje každý večer. Jestli jsem se ptal. Jestli jsem naslouchal. Jestli jsem reagoval správně. Jestli jsem nebyl moc tichý. Jestli jsem nebyl moc podrážděný. Jestli jsem nebyl málo vděčný.
A já se přistihuju, že se doma kontroluju víc než kdekoliv jinde.
Přemýšlím, jak odpovědět, aby to nebylo špatně. Jak se tvářit, aby to nebylo interpretováno jako nezájem. Jak mluvit, aby to nebylo moc negativní, ale ani moc odtažité. Jak být přítomný, když jsem vnitřně vyčerpaný.
Místo klidu řeším strategii.
Místo uvolnění řeším, jestli projdu.
Nejhorší na tom je, že to nikdo nemyslí zle. Ona chce blízkost. Zájem. Spojení. Chce mít pocit, že ji vnímám, že jsem s ní, že mi na ní záleží. A to je legitimní. Jenže já mám pocit, že moje únava, ticho a potřeba prostoru jsou brány jako chyba. Jako selhání. Jako signál, že něco nefunguje.
Nikdo se neptá: „Jsi v pohodě?“
Spíš se řeší: „Proč nejsi takový, jaký bych potřebovala?“
A já si začínám uvědomovat, že domov už pro mě není místo, kde se dobíjím. Je to místo, kde se snažím obstát v jiné disciplíně. Ne v práci, ale ve vztahu. Ne výkonově, ale emočně. A paradoxně je to někdy ještě náročnější.
Protože v práci máš jasná pravidla. Víš, co se po tobě chce. Víš, kdy jsi uspěl a kdy ne. Doma jsou pravidla neviditelná. Mění se podle nálady, kontextu, emocí. A ty máš být pořád naladěný správně, i když sám nevíš, na jakou frekvenci.
Začínám mít pocit, že doma už nemůžu být slabý. Protože slabost není klid, ale problém. Slabost není odpočinek, ale téma. Slabost není ticho, ale důvod k debatě. A já někdy prostě nechci debatovat. Chci jen být.
Myslel jsem, že domov je bezpečné místo. Že tam můžu sundat masku. Jenže jsem zjistil, že jsem si ji jen vyměnil za jinou. Méně formální, ale stejně náročnou. Masku člověka, který musí být emočně dostupný, komunikativní, naladěný, přítomný.
A když nejsem, něco je špatně.
Možná největší iluze dospělosti je představa, že někde existuje prostor bez nároků. Místo, kde nemusíš nic dokazovat. Kde stačí být. Já si dlouho myslel, že to je domov. Teď mám pocit, že takové místo vlastně neexistuje. Že i láska má svoje podmínky. Jen nejsou napsané, ale cítíš je v každém pohledu, každém tichu, každé otázce.
A tak se učím žít v permanentním režimu hodnocení. Venku výkon. Doma emoce. Všude test. Všude očekávání. Všude verze mě, která má být nějaká.
A někde mezi tím se ptám sám sebe, jestli ještě vůbec vím, jaké to je být bez role. Bez nutnosti něco splňovat. Bez pocitu, že i doma musím projít zkouškou, abych byl přijatý.
Myslel jsem, že domov je bezpečné místo. Dnes mám spíš pocit, že je to jen další test. Jen s tím rozdílem, že když neuspěju v práci, ztratím peníze. Když neuspěju doma, ztrácím pocit, že mám kam se vracet. A to bolí mnohem víc.
