Článek
Myslel jsem, že se mi nemůže nic stát. Řídil jsem denně, tisíce kilometrů ročně, bez nehody, bez škrábance. Kamarádi mi říkali, že mám „cit v ruce“, že reaguju rychle, že bych mohl jezdit rally. A já jsem tomu uvěřil. Možná až moc.
Miloval jsem ten pocit, když jsem v noci jel prázdnou silnicí, hudba na plno, okno stažené, ruce ležérně na volantu. Rychlost byla droga. Ne adrenalin z nebezpečí, ale pocit kontroly. Pocit, že jsem lepší než ostatní. Že ti pomalí řidiči jsou brzda provozu a já patřím do jiné ligy.
Blbost.
Ten den byl úplně obyčejný. Jel jsem z práce, unavený, lehce podrážděný. Spěchal jsem domů, protože jsem měl domluvený trénink. Na rovince jsem sešlápl plyn víc, než bylo nutné. Devadesát? Možná sto deset. „Vždyť to znám, jezdím tudy pořád,“ říkal jsem si.
Na křižovatce z vedlejší vyjelo auto.
Pamatuju si jen světla. Brzdy. Ránu. A pak ticho.
Probral jsem se v sanitce. Nemohl jsem se pohnout. V puse kovová chuť, v uších pískání, tělo jako cizí. První myšlenka nebyla bolest. Byla to panika. „Hýbu se?“ „Dýchám?“ „Neumírám?“
Auto bylo na odpis. Moje ego taky. Měl jsem zlomenou klíční kost, tři žebra, otřes mozku a natržené vazy v koleni. Ten druhý řidič vyvázl skoro bez zranění. Jel pomalu. Já ne.
Na oddělení traumatologie máte spoustu času přemýšlet. Ležíte, koukáte do stropu a hlavou vám běží film posledních let. Všechny ty situace, kdy jste to „jen tak“ prohnali. Kdy jste předjížděli na poslední chvíli. Kdy jste psali zprávy za jízdy. Kdy jste si mysleli, že se vás statistiky netýkají.
Nejtěžší nebyla bolest, ale stud. Když za mnou přišla máma a viděla mě napojeného na hadičky, připadal jsem si jako malý kluk, co si rozbil koleno, jen v těle dospělého chlapa. Když přišla partnerka, neplakala. Jen se na mě dívala. A v tom pohledu bylo všechno: strach, úleva, vztek i otázka, kterou neřekla nahlas: „Stálo ti to za to?“
Rehabilitace trvala měsíce. Nemohl jsem sportovat, nemohl jsem normálně chodit, nemohl jsem ani spát bez bolesti. Každý pohyb mi připomínal, že jsem nebyl obětí smůly, ale vlastní hlouposti.
A nejhorší bylo zjištění, že jsem měl štěstí. Čistě statisticky. Kdybych jel o pár kilometrů rychleji, kdyby to auto vyjelo o vteřinu později, kdybych neměl zapnutý pás, mohl jsem tuhle větu už nikdy nepsat. Nebo by ji psal někdo jiný. V minulém čase.
Dnes už neřídím jako dřív. Ne proto, že bych se bál aut. Bojím se sám sebe. Toho starého já, co si myslelo, že pravidla jsou pro slabší, že zkušenost znamená nesmrtelnost a že „mně se to nestane“.
Stalo.
Král silnice je největší iluze, jakou si řidič může vytvořit. Silnice nikoho neuznává. Nezajímá ji, kolik máš najeto, jak drahé máš auto, jak jsi si jistý v zatáčkách. Stačí jedna chyba. Tvoje nebo cizí. A všechno je pryč.
Sebevědomí, plány, zdraví. Někdy i život.
Auto mě nesrazilo jen fyzicky. Srazilo mě do reality. A ta realita je jednoduchá: na silnici nejsme hrdinové. Jsme jen lidi v kovových krabicích, kteří si často pletou štěstí se schopnostmi. A rozdíl mezi frajerem a pacientem na traumatologii může být doslova jedna jediná vteřina.
