Článek
Myslel jsem, že mám volno. Ten pocit zná asi každý, kdo se pohybuje po cestách, kde se potkávají cyklisté a chodci. Přehledný úsek, žádný provoz, nikdo proti, nikdo za mnou. Chvíle, kdy si dovolíte jet plynule, bez neustálého napětí a prstů připravených na brzdách.
Jel jsem po stezce, kde se chodí i jezdí. Žádný chaos, žádná špička. Jen já, rovný kus cesty a chodec přede mnou. Šel po pravé straně, klidným tempem, rovně. Držel směr. Viděl jsem ho dlouho dopředu. Zpomalil jsem jen mírně, vyhodnotil situaci jako bezpečnou a chystal se ho objet s dostatečným odstupem.
Všechno vypadalo v pořádku.
Pak se to stalo. Bez ohlédnutí. Bez náznaku. Bez zvednuté ruky, zpomalení nebo pohledu přes rameno. Prostě změnil směr. V jednom kroku. Z pravé strany rovnou doleva. Přesně tam, kam jsem mířil.
Reflex. Brzdy. Prudce. Zadní kolo lehce poskočilo, přední se zakouslo do asfaltu. Tělo se instinktivně napjalo, ruce ztuhly. Zastavil jsem pár desítek centimetrů od něj. On se otočil, překvapený, skoro dotčený.
„Ježíš, vy jste se ale přiřítil,“ řekl.
Ta věta mě zasáhla víc než samotná situace. Ne proto, že by byla zlá. Ale proto, že dokonale převrátila realitu. Najednou jsem byl viník já. Ten, kdo jel. Ten, kdo měl „dávat pozor“. Ten, kdo se objevil v jeho prostoru, i když jsem tam byl celou dobu.
Neřekl jsem nic. Jen jsem se nadechl, znovu se rozjel a jel dál. Ale v hlavě mi to běželo ještě dlouho.
Nepřekvapilo mě, že změnil směr. Lidé to dělají. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí. Jako by prostor kolem byl prázdný. Jako by za ním nikdo nemohl být. Jako by cesta patřila jen jemu a zbytek světa měl povinnost reagovat.
Myslel jsem, že mám volno. Že když někdo jde rovně a konstantně, můžu předpokládat, že to tak zůstane. Jenže tahle zkušenost mi znovu připomněla, že předpoklady jsou na cestách nebezpečné. A že největší riziko není rychlost, ale nepředvídatelnost.
Nešlo o konflikt. Nešlo o hádku. Nešlo ani o to, kdo má „pravdu“. Šlo o ten moment, kdy si uvědomíte, jak snadno se může stát průšvih. Jak málo stačí. Jeden krok stranou. Jedna myšlenka jinde. Jeden člověk, který nepočítá s tím, že není sám.
Od té doby jezdím jinak. Ne opatrněji ve smyslu pomaleji. Ale ve smyslu nedůvěřivěji. Už nevěřím rovnému směru. Už nevěřím klidné chůzi. Už nevěřím tomu, že když někdo jde „logicky“, bude tak pokračovat.
A vlastně mě to mrzí.
Protože sdílený prostor by neměl být bojištěm ani minovým polem. Neměl by stát na neustálé pohotovosti jedné strany a bezstarostnosti druhé. Měl by fungovat na základě jednoduché věci – vnímání okolí.
Nechci, aby se chodci báli cyklistů. Nechci, aby cyklisté nadávali chodcům. Chci jen, aby si všichni uvědomili, že nejsou sami. Že změna směru není samozřejmost. Že otočit hlavu nic nestojí. Že gesto ruky může předejít pádu, zranění, konfliktu.
Ten den jsem nespadl. Nic se nestalo. Zase ta věta. Nic se nestalo. Ale mohlo. A to je to, co mi zůstalo v hlavě. Ne strach, ale uvědomění, jak křehká je domnělá pohoda, když si myslíte, že máte volno.
Na cestách totiž volno nemá nikdo. Máme jen společný prostor. A ten funguje jen tehdy, když v něm počítáme i s ostatními.
